Od mého útěku z městečka uplynuly už dva dny. Zásoba jídla i pití se mi povážlivě ztenčila a byla jsem hodně unavená, protože jsem si nedovolila odpočívat. Věděla jsem, že mojí prioritou je dostat se co nejdále od místa, kde o mně ví, že jsem anděl. Přesto po dvou dnech bez odpočinku jsem si uvědomila, že si musím co nejdříve odpočinout a doplnit zásoby, jinak bych již nebyla schopna utíkat.
V poledne jsem uviděla kousek před sebou větší město, proto jsem se rozhodla doplnit své zásoby zde. Kdyby to byla vesnička, určitě by si mě všimlo více lidí a také ve větším městě seženu více věcí. Před tím, než jsem dorazila do města, rozhodla jsem se posvačit zbytek jídla, které mi zbylo a také si trochu odpočinout, abych se v případě nouze mohla bránit.
Když jsem se přibližovala k městu, uvědomila jsem si, že mám ve vlasech jehličí a můj teplý kabát, již nemá svoji původní barvu. Nejdříve jsem se chtěla jakkoli upravit, ale když jsem se rozhlédla kolem sebe, všechno bylo pokryté pořádnou vrstvou sněhu a nechtěla jsem se zbytečně namočit. Když jsem si prohlížela batoh, našla jsem nějaké peníze, ale ty jsem plánovala použít na jídlo. Nechtěla jsem je utratit na kusu oblečení, který stejně nutně nepotřebuji.
Rychle jsem si vytřepala většinu jehličí z vlasů a zamířila k městu. Cestou jsem si v hlavě skládala seznam toho, co bych měla koupit. Pokusila jsem si postavit co nejmenší seznam, u kterého bych měla jistotu, že bude stát co nejméně, najím se z něho a vydrží mi hodně dlouho. Moje plánování mi ztěžovalo pouze to, že jsem neměla tušení, kolik jednotlivé potraviny stojí a také jsem musela myslet na to, že si pravděpodobně nebudu moci nic uvařit, protože jsem nevěděla, jak rozdělat oheň a neměla jsem žádné speciální nádoby na vaření.
Trochu nervózní jsem vešla do města. Pokusila jsem si co nejvíce zakrýt svůj obličej, ale po chvíli jsem si uvědomila, že mi nikdo nevěnuje žádnou pozornost. Trochu jsem se uvolnila, přesto jsem stále neztrácela na ostražitosti.
Rušnou ulicí jsem se dostala až do středu města, kde bylo spoustu obchodů. Nerozhodně jsem se zde zastavila a rozhlížela se kolem. Hledala jsem nějaký obchod, kde bych mohla nakoupit všechny věci, které jsem potřebovala. Nakonec jsem zahlédla obchod, kde prodávali maso a o kousek dál obchůdek s pečivem. Spěšně jsem se k němu vydala. Na mém seznamu jsem si nechala dvě nejvýživnější věci, které nejdéle vydrží. Sušené maso a pšeničné placky.
Již mnohem klidnější jsem odcházela z města. Nakoupila jsem všechno, co jsem potřebovala a něco navíc. Sehnala jsem si mapu kraje, ve kterém jsem právě byla. Sice mi již žádné peníze nezbyly, ale věděla jsem, že nemám čas to teď řešit. Stále jsem se nedostala dost daleko na to, abych si byla jistá, že jsem zase v bezpečí. Podle mapy jsem stále byla velmi blízko městečka, proto jsem se zase vydala co nejrychleji na cestu.
Pokračovala jsem až do doby, než se začalo stmívat. Věděla jsem, že když se pokusím alespoň trochu odpočívat, měla bych ve dne postupovat rychleji. Ovšem, když jsem se rozhlédla po krajině, zjistila jsem, že zem je pokrytá sněhem a nechtěla jsem v této situaci onemocnět. I když jsem si nebyla jistá, zda jako anděl mohu. Přesto jsem to nechtěla riskovat, proto jsem zamířila k nejbližšímu místu, u kterého byla nejvyšší možnost, že tam bude sucho. Les.
Nechtěla jsem zacházet příliš hluboko, ale také jsem nemohla zůstat úplně na kraji. Proto jsem chvíli procházela lesem tam a zpátky, abych si naměřila ideální vzdálenost. S nastávající tmou a novým sněhem, který začal padat, jsem začínala cítit zimu, která se mě postupně stále více zmocňovala. Přesto jsem věděla, že nesmím polevit. Nechtěla jsem se nechat porazit jenom normálním počasím, když se mi podařilo již utéct od svého otce i od Kiiriona. S těmito myšlenkami jsem začala hledat nejsušší strom, který byl v ideální vzdálenosti od kraje lesa.
Nakonec jsem našla strom, jehož větve byly propleteny s ostatními stromy tak, aby vytvořily stříšku dostatečně pevnou na to, aby co nejvíce sněhu zůstalo na větvích a já byla co nejvíce v suchu. Nejdříve jsem chtěla vytáhnout svoje křídla a na větev, která byla v ideální výšce, vyletět. Poté jsem si ovšem uvědomila, že bych se akorát prozradila, kdyby v okolí někdo byl a můj útěk by mohl začít od začátku. Samozřejmě v případě, že bych tentokrát znovu utekla. Proto jsem tento návrh zavrhla a s odhodláním začala šplhat k mé větvi.
Konečně jsem seděla usazená v místě, kam jsem se chtěla již hodnou chvíli dostat. Měla jsem promočený kabát, kvůli všem pádům, kterým jsem se podrobila, když jsem lezla na větev. Byla jsem špinavější ještě více než před tím a byla jsem opravdu unavená. Přesto jsem věděla, že i když jsem se tak pracně vydrápala na větev, na kterou jsem celou dobu chtěla, měla bych přelézt na jinou větev, protože kdokoli by šel lesem a narazil by na sníh udusaný pod tímto stromem, určitě by se podíval nahoru a můj lezecký výkon by byl k ničemu.
S velkou námahou jsem přelezla přes pár větví, které byly velmi blízko u sebe. Několikrát jsem málem spadla, ale nakonec jsem bezpečně stanula na větvi, sice hlouběji v lese, než jsem zamýšlela, přesto v relativním bezpečí. Když jsem se pohodlně usadila, rozhlédla jsem se kolem sebe, a když jsem neviděla žádné bezprostřední nebezpečí, pohodlněji jsem se opřela o strom a i přes nepohodlí, které mi způsoboval tvrdý, mokrý strom a moje mokré a těžké oblečení, jsem usnula.
Vzbudil mě šramot nedaleko v lese. Slyšela jsem spoustu hlasů a po tom, co jsem se pečlivě zaposlouchala, pochopila jsem, že někoho hledají. Nevěděla jsem co nebo koho, přesto jsem věděla, že bych měla co nejrychleji zmizet. Začínalo svítat, takže jsem věděla, že tma mě již znovu neochrání. Nakonec jsem byla ráda, že jsem včera přes těch pár větví přelezla na jiný strom. Když jsem se teď podívala na větve, přes které jsem lezla, všimla jsem si, že jsem je skoro nepoškodila a při letmém průzkumu jejich poškození nebude vidět. Proto jsem se začala vracet stejnou cestou přes větve, akorát s tím rozdílem, že jsem se nezastavila u stromu, na který jsem včera lezla, ale přelezla jsem až k okraji lesa.
Měla jsem pocit, že mě všechno moje štěstí opustilo. Sice v noci sněžilo, ale v lese kvůli hustým větvím moje stopy nezmizely, přesto když jsem se teď brodila pustou krajinou, propadávala jsem se do sněhu. Také jsem za sebou nechávala celkem jasně viditelnou stopu. Pohrávala jsem si s myšlenkou vytáhnout svoje křídla, přesto jsem věděla, že bych se tím ohrozila ještě více, proto jsem tuto velmi lákavou myšlenku zase rychle zahnala. Když jsem za sebou uslyšela hlasy mých pronásledovatelů, zmocnila se mě ještě větší panika. Snažila jsem se zrychlit, jak nejvíc jsem uměla, přesto kvůli nově napadenému sněhu byl výsledek nulový.
V naprosté panice jsem přestala přemýšlet a jediné na co jsem byla schopná se soustředit, bylo ujít dalších pár metrů, abych se vzdálila od pronásledovatelů. Moje mysl byla úplně zamlžená a moje poslední zbytky rozumu utekly v momentě, kdy jsem na svém zápěstí pocítila něčí stisk. V ten moment mi hlavou proběhla jediná myšlenka: „Je konec."