V kuchyni jsem potkala Meifath při přípravě oběda. Ve dveřích jsem se trochu ošila a chtěla na sebe upozornit. Měla bych si zvykat, že v případě Meifath je to zbytečné, ta má oči i na zádech. „Oběd bude za chvíli, zatím se posaď." Její tón hlasu nebyl přátelský jako v době, kdy jsme se potkaly. Trochu zahanbeně, i když jsem k tomu neměla důvod, jsem sklonila hlavu a potichu se došourala k židli. Představa, že bych se s Meifath mohla znovu normálně bavit, jako na začátku právě byla vzdálenější, než můj návrat do nebe. Právě jsem litovala ještě více, že jsem nedokázala chytit tu veverku. Atmosféra v místnosti by se dala krájet. Nervózně jsem si poposedla na židli a stále zvažovala možnost najíst se jinde či jídlo, i přes moje předsevzetí, vynechat.
V momentě, kdy jsem vyhodnotila atmosféru v místnosti až moc napjatou, chtěla jsem se zvednout a vydal se rovnou za Mirim. Moje počínání bylo přerušeno náhlou ranou o stůl, když Meifath položila talíř s jídlem přímo přede mne. Zděšeně jsem se na talíř dívala a skoro si nevšimla Meifatina odchodu. Přesto jsem se rychle vzpamatovala a spěšně vzala do ruky příbor. Obdivně jsem se na talíř zadívala, kvůli jeho náramné výdrži, a jemně si ho přitáhla do lepší pozice.
Po jídle, které by mi normálně trvalo mnohem déle, jsem se okamžitě vytratila z domu. Začínala jsem z Meifath mít strach. Zatřásla jsem hlavou, abych se těchto dotěrných myšlenek zbavila a zamířila z kopce za Mirim.
Naštěstí jsem ho už v půlce cesty k domu šermířů viděla. Podle všeho se šermíři učili bojovat především venku. Zda to bylo kvůli odolnosti vůči zimě či jenom proto, že nemají prostory pro cvičení vevnitř, jsem už nepotřebovala zjišťovat. Vypadalo to, že Miri si mě všimnul ve stejně chvíli. Jenom neurčitě mávnul na mistra, který ho kývnutím hlavy propustil. Hned, co Miri dostal povolení, zaběhl odložit meč k mistrovy do stojanu a vydal se za mnou. Když jsem viděla, jakou rychlostí se blíží, raději jsem zastavila, aby mě nepřeběhnul nebo nesrazil. I když jsem si byla jistá, že Miri by si dal pozor.
„Aranis! Jsem rád, že tě zase vidím. Dneska mám volno, mohli bychom někam zajít a trochu se pobavit, co myslíš?" vychrlil na mě Miri v momentě, kdy se ocitnul vedle mě. Chvíli jsem se na něj překvapeně dívala a poté se rozhodnula ignorovat jeho otázku. I když jsem si byla vědoma, že to ode mě bylo bezohledné. Uvědomovala jsem si, že nemám tolik času. Proto se slibem, že se zajdeme pobavit někdy jindy, jsem mu vylíčila všechny své problémy.
I přes to, že Miri vypadal trochu zklamaně, začal mi vysvětlovat jednoduché cvičení na posílení zádových svalů. Napjatě jsem ho poslouchala, přesto jsem již po chvíli nechápala, co bych měla dělat a pokud se stalo, že bych něco pochopila, tak jsem to již zapomněla. Naštěstí si Miri velmi brzy všimnul mojí bezradnosti, proto se nabídnul jako můj osobní trenér. Alespoň pro dnešek. Proto jsem ho dovedla do lesa na moje obvyklé místo.
Už po chvilce si Miri uvědomil proč to se mnou Meifath vzdala. Byla jsem bez pochyb ten nejhorší učeň. Ale nebylo to zapříčiněno tím, že bych se nesnažila. Opravdu ne. Ale vždy, když jsem se snažila udělat to, co po mně Miri chtěl, najednou jsem měla strašně moc končetin, které jsem nevěděla kam umístit. Nechápala jsem, kde se všechny vzaly a v jiném momentě bych za přebývající končetiny byla určitě ráda, ale ten moment nebyl teď.
Miri právě seděl na nedalekém pařezu a sledoval moje počínání. Po chvíli se na mě již nemohl koukat, proto si dal hlavu do dlaní. Nebyla jsem si jistá, zda se směje ze zoufalství nebo brečí. Chtěla jsem ho nějak uklidnit a dokázat mu, že nejsem tak marná. Proto jsem se snažila cvik, který mi právě ukázal i pečlivě popsal, provést znovu a tentokrát správně. Říkal mu plank a prováděl se tak, že jsem se musela opřít o předloktí a špičky noh a poté vyrovnat svoje tělo, aby se nikde neprohýbalo a bylo ve stejné linii. V tomto jsem musela vydržet co nejdéle. Největší problém mi dělalo vyrovnat svoje tělo, přesto jsem měla pocit, že právě tohle bude pokus, kdy se mi to podaří.
Plná nadšení jsem se zvedla ze sedu, ve kterém jsem odpočívala a setřásla ze sebe sníh, který se na mě nestihnul rozpustit. Moje odhodlání ovšem zmizelo ve chvíli, kdy jsem ležela obličejem přitisknutým na zemi a stále se snažila pochopit, co se stalo. Opatrně jsem se zvedla a podívala se na místo, kam jsem si položila ruku. V tom místě, byla vyryta brázda od toho, jak mi ruka sjela po sněhu. Nespokojeně jsem se podívala na svůj rukáv, který byl nyní pokrytý nejen sněhem ale také mokrou hlínou a začínal se na mě lepit ještě více než předtím. Cítila jsem, jak jsem celá mokrá a začíná to být stále více nepříjemné. Naštvaně jsem se podívala na sníh a přála si více než co jiného, aby konečně zmizel. Chtěla jsem se otočit na Miriho, abych se ho zeptala, za jak dlouho to bude. Přerušil mě až jeho smích. Samozřejmě jsem byla ráda, že jsem ho trochu rozveselila, přesto jsem mu nebyla moc vděčná, že se směje mému neštěstí.
Když uviděl můj naštvaný výraz smíšený s trochou radosti ale i otrávenosti, pokusil se svůj smích zastavit. Nezdálo se, že by se snažil dostatečně. Věděla jsem, že mu to nemůžu mít za zlé, proto jsem si pouze povzdechla a přesunula se o pár metrů dál od místa, které již nebylo dostatečně rovné. Chtěla jsem si najít sušší místo, proto jsem zamířila hlouběji do lesa. Miri, i když stále vysmátý, se začal přemisťovat spolu se mnou.
Ušly jsme již několik kroků, když jsem stále nenacházela dostatečně suché místo, které jsem si představovala. Přesto jsem si musela přiznat, že je to tu více suché, než místo, které jsem okupovala před chvíli. V zamyšlení o mém vysněném místě mě přerušilo až prasknutí větve a její následný dopad na zem. Zděšeně jsem od ní odskočila a rychle se snažila zorientovat v tom, co se právě stalo. Jen představa, že kdybych byla o kousek jinde a větev by mě trefila, ve mně vyvolala nepříjemné mrazení. Odstoupila jsem si ještě o kousek dál a až poté pohlédla vzhůru na místo, kde předtím byla větev. Přišlo mi divné, že by ta větev jen tak spadla. Nebylo na ní tolik sněhu, aby to neunesla. Přesto jsem neviděla příčinu. Podívala jsem se na Miriho, zda je na tom podobně, ale v ten moment se už díval na mě a začal mě popohánět zpátky ke kraji lesa, aby se nám něco nestalo.
Při tom se dotknul mého nejmokřejšího rukávu, na kterém stále ulpívala značná část zeminy, kterou jsem si odnesla ze svého předešlého stanoviště. Zděšené ucuknul a k tomu dodal: „Jsi strašně mokrá. Jsi si jistá, že chceš ještě cvičit? Neměla bys to zbytečně přehánět. Ještě onemocníš." znovu se na mě podíval se starostí v očích. Pouze jsem nad Miriho starostlivostí mávla rukou. Jsem archanděl, není možné, abych byla nemocná stejně jako lidé.
V následujícím momentě jsem se opravila. Byla jsem archanděl. Nyní jsem jenom zatracenec.
Poté jsme, až do večera, cvičili. Nebo spíše já jsem cvičila. Miri se celou dobu smál nad mou nešikovností. I přes to, že jsem na něj byla ze začátku naštvaná, postupně mi to přestávalo vadit. Byla jsem opravdu ráda, že na Zemi mám někoho, kdo je alespoň trochu stejný jako já. Věděla jsem, že jsem moc sobecká. Pokud někdo z nebe zjistí, že Miri utekl z nebe nebo, že je dokonce se mnou, udělají z něho padlého anděla také. Přinejmenším. I když jsem si nebyla jistá, jestli bude mít možnost se tam vrátit, když jednou odešel. Ale jednu věc jsem věděla jistě. Čím déle se mnou bude zůstávat, tím to pro něj bude horší.