Po mém dalším probuzení jsem se cítila mnohem lépe. Přinejmenším jsem mohla normálně myslet. Cítila jsem se svěží, i když jsem si uvědomovala, že stále nejsem úplně v pořádku. Se zaskučením jsem se posadila a rozhlédla se po pokoji. Pohled mi padnul na Meifath, která s hlavou položenou na mojí posteli klidně spala. Trochu jsem se pousmála a při tom si vzpomněla na její včerejší starost. Možná usmíření s Meifath není tak daleko.
Chvíli jsem přemýšlela o tom, co bych měla dělat, ale když jsem pomyslela na jakoukoli činnost, zmohla se mě únava. Odevzdaně jsem si povzdechla a chystala se znovu ulehnout do postele. Při tom jsem nepatrně pohnula přikrývkou, na které Meifath ležela a hned v následujícím okamžiku se naše hlavy skoro srazily, jak se Meifath bleskurychle posadila. Zděšeně jsme se na sebe chvíli dívaly. Jako první se probrala Meifath: „Holka, takhle mě neděs." rukou si protřela obličej a pokračovala. „Půjdu ti udělat snídani. Poté se budu muset stavit do města, abych nakoupila zásoby, takže tady budeš chvíli sama, ale to určitě zvládneš." Při posledních slovech se začala zvedat.
Rychle jsem se k ní nahnula a chytila jí za rukáv. To byla chyba, protože se mi hned v následujícím momentě zatočila hlava. Chvíli jsme setrvaly v této poloze, protože ani jedna z nás nevěděla, zda se může pohnout. Meifath kvůli tomu, že nechápala co se děje a já protože jsem si nebyla jistá, jestli se mi při následujícím pohybu neudělá ještě hůř. První pohyb udělala zase Meifath. Pohnula se svojí rukou, aby na sebe upozornila, ale ne aby se vytrhnula z mého slabého sevření. Při jejím pohybu jsem k ní pozvedla oči a nakřáplým hlasem zkusila promluvit: „Nemám hlad. Ale ty se jdi najíst a prospat se. Promiň, že kvůli mně máš potíže. Slibuji, že hned zítra se vrátím cvičit, abych tě tady zbytečně neotravovala a dokázala ti, že si zasloužím tvoje učení." Rukáv jsem jí pustila a pohled přemístila na svojí peřinu.
Nějakou dobu se nic nedělo, ale poté jsem uslyšela jak si Meifath povzdechla a sedla si zpátky na židli. Letmo jsem se na ní podívala, ale svůj pohled jsem zase rychle vrátila na peřinu. Neměla jsem moc času obdivovat její krásu, takže jsem to musela vynahradit. Ovšem, zdálo se, že Meifath se můj nápad moc nelíbí. Palcem a ukazováčkem mi zvedla bradu, abych se jí dívala do obličeje. Z nějakého důvodu jsem se právě cítila strašně provinile, proto jsem očima uhnula do strany. S mým chováním Meifath nesouhlasila a dala to najevo pevnějším stiskem mé čelisti. Drtila mojí čelist tak dlouho, dokud jsem se na ní nepodívala. „Budu tě učit, tak se přestaň takhle zbytečně ničit. Za nic se mi neomlouvej. Všechno je to moje chyba, tak mě přestaň nutit, abych se cítila ještě provinileji." promluvila Meifath s lítostí v hlase. Poté se chtěla otočit a odejít. Moje ruka na jejím rukávu jí v tom opět zastavila. Tentokrát mě bolest hlavy nepřemohla, proto jsem začala Meifath vyvracet její teorii o její vině.
Po mém překotném výlevu na chvíli zavládlo ticho. Ani jedna z nás nechtěla promluvit, ale poté se mi Meifath vytrhnula a chystala se odejít. Nechtěla jsem jí nechat jít. Měla jsem pocit, že pokud teď odejde, budu toho litovat. Rychle jsem vstala z postele, ale svojí chybu jsem si uvědomila, až když jsem ležela na zemi s další bolestí hlavy. Když Meifath uslyšela ránu, okamžitě se otočila a přihnala se ke mně. Vzala si mě do náruče a opatrně mě položila zpátky do postele. Hned jak se ujistila, že bezpečně ležím, opatrně mě objala. Dělala to tak opatrně, jako by mi mohla každou chvíli ublížit. „Přestaň to dělat ještě horší, prosím." potichu zašeptala Meifath. Skoro jsem měla pocit, že to neřekla. Ale stále přetrvávající mravenčení na mých zádech z toho, jak moc bolestivě její hlas zněl, mě ujišťovalo v tom, že se mi to nezdálo.
Meifath si na mě ještě více nalehla. Nevadilo mi to. Nějakou dobu jsme takhle leželi, až se Meifath, s tichou omluvou, začala zvedat. Opatrně jsem jí stáhla zpátky do postele. Nijak se nebránila. Proto jsme spolu v tichu ležely vedle sebe. Ani jedna jsme se necítily na to, abychom nějak promluvily. Nebylo co říkat. Nebo spíše bylo až moc věcí, které bychom chtěly říct, ale nevěděly jsme jak začít. Nebo zda je vůbec můžeme říct.
Nakonec jsem to byla já, kdo přerušil ticho mezi námi: „střílet. Byla jsem to já, kdo na sebe nedával pozor a chtěl pořád střílet. Proto se prosím neomlouvej." Trochu jsem se na Meifath otočila. Všimla jsem si slzy, která jí stekla po tváři. Když si uvědomila, že začíná brečet, dala si ruku přes obličej, abych si ničeho nevšimla. Ale už bylo pozdě. Viděla jsem to a Meifath si to uvědomovala. Opatrně jsem jí sáhla na ruku, kterou si zakrývala obličej a chtěla jsem jí nějak utěšit. Nevěděla jsem jak, proto jsem ruku nechala položenou, kde byla. Nijak jsem s ní nehýbala a jenom čekala, až se Meifath trochu vzchopí.
„Nic nechápeš. Prosím přestaň mě ospravedlňovat. Za všechno můžu já." Její pláč se po její větě ještě prohloubil. Nechtěla jsem jí takhle vidět. Najednou mi nepřišla děsivá nebo milá. Vůbec nepřipomínala osobu, kterou jsem poprvé potkala. Ale ani osobu, kterou jsem v ní poznala v několika uplynulých dnech. Věděla jsem, že nic nechápu. Věděla jsem to celou dobu. A ne jenom o Meifath. Nechápu vůbec nic. A to mě celou dobu štvalo. Podvědomě. Ale Meifatina slova mi přiměla si to plně uvědomit. Chtěla jsem začít chápat všechno, co se kolem mě děje. A myslím, že začnu s Meifath. Pokusím se přestat být tak sobecká a začnu se více starat o lidi kolem sebe. Chci všechno pochopit. Už nechci být ta poslední, která o ničem neví a nikdo jí nebere vážně.
„Tak mi pomoct to pochopit. Prosím"