Většinu noci jsem nemohla usnout. Musela jsem přemýšlet o tom, kdy se stihnul Miri s Meifath tak moc spřátelit. Ale bylo jedno, jak moc jsem o tom přemýšlela. K ničemu jsem nedošla. Akorát mi z toho bylo ještě hůř. Nevěděla jsem co si o tom mám myslet.
Nakonec se mi podařilo usnout. Ale bylo to až k ránu, kdy slunce začalo svítat. Proto můj neklidný spánek za nedlouho přerušila Meifath, která mě přišla vzbudit. Byla jsem otrávená, unavená a nechtěla jsem nic dělat. Ale stejně jsem vstala z postele, aby to Meifath nepřišlo divné. Věděla jsem, že musím dělat, jako by se nic nestalo. "Ale co se vlastně stalo?" tiše jsem si pro sebe zašeptala. Zavrtěla jsem hlavou. Chci na ty pocity, které ve mně zůstaly od Miriho návštěvy, zapomenout.
Rychle jsem se oblékla do uniformy a chtěla jít do kuchyně, kde na mě čekala Meifath. Před tím jsem ještě věnovala rychlý pohled zrcadlu a sama sebe jsem se zděsila. Měla jsem velké kruhy pod očima a celá moje tvář byla strašně povadlá. Vypadala jsem jako po mučení. Chyběla jenom krev.
Přemýšlela jsem, jak bych mohla svůj obličej co nejvíce zamaskovat. Jediné, co mě napadlo, bylo dát si vlasy přes obličej, ale to by bylo moc nápadné. Ale věděla jsem, že nemám moc času, takže to musím vyřešit rychle. Začala jsem si dávat vlasy do obličeje na straně, kde moje oko mělo jinou barvu než to druhé. Už nebylo žluto-zelené. Právě teď bylo žluto-červené a červená převažovala. Nevěděla jsem, proč se to děje, ale věděla jsem, že to musím schovat. Ovšem vlasy nespolupracovaly, proto mi to trvalo mnohem déle, než jsem čekala. Šlo to těžce, ale nakonec se mi podařilo zakrýt si alespoň polovinu obličeje bez toho, aby to vypadalo moc podezřele. Alespoň podle mě.
Porovnávala jsem poslední prameny, když do pokoje vrthnula Meifath. Strašně jsem se jí lekla a u toho poničila svůj výtvor. Rychle jsem si nějaké vlasy nahrnula do obličeje a podívala se na Meifath, která hned v následujícím okamžiku spustila: Nemám tolik času, aby ses mohla hodinu upravovat u zrcadla. Dnešní trénink odpadá a já si potřebuji někam zajít." na chvíli se odmlčela a poté úplně jiným tónem se mě zeptala. "Co to máš s vlasy?
Nebyla jsem připravená obhajovat svůj účes tak brzy. Rychle jsem začala vymýšlet přijatelnou výmluvu a u toho si ještě trochu poupravila mojí novou ofinu. "Eh, Není to takto hezčí? Myslím tím, že to na mě vypadá opravdu hezky, ne? Už nějakou dobu jsem si říkala, že potřebuji změnu a tohle se mi vážně líbí." Pro zdokonalení mé lži jsem vykouzlila nevinný úsměv a čekala na její reakci. Přišla úplně jiná, než jsem očekávala. Jenom si povzdechla a znovu mě povolala do kuchyně.
Poznala jsem, že má myšlenky úplně jinde. A až teď mi došla všechna její slova. 'Potřebuji někam zajít.' Kam potřebuje zajít a proč mě do toho nezahrnula? Nechci nad tím přemýšlet. Určitě nikam nejde s Mirim. Věnovala jsem poslední pohled zrcadlu, naposledy si porovnala vlasy a tentokrát se už vydala do kuchyně, dle rozkazu, který mi zanechala Meifath.
Pokud moje nálada byla ráno špatná, nevím jak bych ji měla pojmenovat teď. Je to jenom chvilka od doby, kdy Meifath odešla. U snídaně mi řekla, že jde nakupit s Mirim nějaké zásoby, takže si mám dnes odpočinout, protože nevypadám moc dobře. Vypadala u toho strašně šťastně. Kvůli tomu jsem nesnášela sama sebe za to, že mi to vadí. I když jsem si před Meifath dávala pozor na vše, co se týkalo mého původu, brala jsem jí jako dobrou kamarádku. Měla bych být šťastná s ní. Ale z nějakého důvodu jsem nemohla.
Vstala jsem od stolu a chtěla jít zpátky do pokoje. Chci spát. Ale poté jsem si uvědomila, že Meifath v nejbližší době nepřijde a jiný člověk by se sem dostat neměl. Tohle je možná moje jediná šance, abych se mohla podívat na svá křídla. Měla jsem pocit, jako by se do mě vlila nová energie. Skoro jsem se rozběhla do svého pokoje. Zatáhla jsem všechny závěsy a zabarikádovala dveře. Pokud teď někdo přijde, asi to nijak nevysvětlím, ale pořád lepší, než kdyby mě někdo viděl.
Stála jsem před zrcadlem a najednou mě chytily pochybnosti a nervozita. Nevěděla jsem, co vlastně uvidím. Pokud se mění moje vlasy a oči, změní se i křídla? To už nebudou krásně bílé jako kdysi? Moje krásně bílá křídla byla mojí největší chloubou. Vážně chci vidět jejich vzhled. Povzdechla jsem si. Poslední dobou si kladu více otázek, než dostávám odpovědí. Věděla jsem, že pokud se na ně nepodívám teď, později toho budu litovat. Nechtěla jsem litovat další věci.
Svlékla jsem si vršek uniformy a o chvíli později vytáhla svoje křídla. Při pohledu na ně jsem byla šokovaná. Sice jsem podvědomě čekala změnu, ale tohle bylo moc. Křídla sice byla z většiny bílá, i když černá pírka se tam také objevovala. Ale to nebyla hlavní věc, která mě zaskočila. Pírka začala opadávat a byla poškozená. Nejspíše kvůli tomu, že jsem se o ně dlouhou dobu nestarala. Ale tohle bylo moc. Právě jsem vypadala jako opelichaná slepice, kterou jsem jednou pomáhala Tammě připravovat k obědu.
Nechtěla jsem se na svoje křídla dívat, ale také jsem věděla, že pokud s nimi nic neudělám, jejich stav se bude ještě zhoršovat. Schovala jsem křídla, znovu se oblékla a vydala se prozkoumat dům. I přes svoji rozmrzelost jsem věděla, že se musím mít na pozoru. Nikdo o mě nesmí vědět, že jsem anděl.
K mému potěšení jsem byla stále sama. Nyní, s trochu větším klidem, jsem se vydala do koupelny, postarat se o svoje ubohá křídla. A trochu si roztřídit myšlenky. Věděla jsem, že takto moc dlouho fungovat nemůžu. Moc jsem si na Meifath zvykla. A na Miriho taky. Sice je jediný, komu ještě věřím, ale zajímalo by mě, zda se o mě ještě stará. Také vypadal s Meifath šťastně. Nejspíše je nechám být spolu. Ničemu to neublíží. A vždy se budu moci za Mirim stavit, aby mi s něčím poradil. Prostě se teď soustředím na střelbu z luku a až s ní budu spokojená, co nejdříve zmizím. Naprosto jednoduchý plán, který se nemůže pokazit.