Suryan? Podívala jsem se na Miriho a uvědomila jsem si, že na to jméno zareagoval. To znamenalo, že všechno předstíral. Vymyslel si jméno, chování a všechno ostatní. Nikdy se mnou nejednal on. Hrál jenom svojí roli. Další člověk, kterého jsem měla ráda, a zradil mě. Možná jsem měla umřít už v nebi. Při mých myšlenkách se mi do očí natlačily slzy, proto jsem ji sklonila. I když jsem posledné dobou začínala tušit, že je s Mirim, nebo spíše se Suryanem, něco špatně, nevadilo mi to. Nevadilo mi žít v té krásné lži. Chtěla bych se do ní vrátit. Nepotřebuji opravdový život, skutečné přátele, stačí mi iluze. Iluze o tom, že je všechno v pořádku.
Tok mých depresivních myšlenek vyrušil prudký kop směřovaný na mojí hlavu. Kvůli mé skloněné hlavě jsem neviděla, že by někdo přicházel, proto jsem nečekanou ranou i bolestí přepadla na zem. Druhou ránu do hlavy jsem dostala od země a na chvíli se mi zatmělo před očima. "Jsi poctěna přítomností samotného Lucifera, jak se opovažuješ nevnímat?" zakřičela osoba, která mě udeřila a právě stála nade mnou.
Zmohla jsem se jenom na smích přetékající opovržením. Jako odměna mi přilétla další rána. Neřešila jsem to. Nebolelo to. Nic jsem necítila. Bylo mi to jedno. Měla jsem moc práce s řešením mých psychických problému, natož abych řešila, co se bude dít s mým tělem. Nevím, kolik kopanců jsem dostala, ale Lucifera to nejspíše přestalo bavit. Nedivím se mu. Také by mě nebavilo kopat do hromady masa, která nijak nereaguje. Musela to být nuda. Lucifer pokynul Suryanovi, aby mě někam odnesl. Bylo mi jedno, kam mě vezme. Dokud budu moci být alespoň trochu sama, bude mi stačit cokoli.
Suryan kličkoval chodbami domu a začínal směřovat nejspíše do podzemí. Před námi bylo spoustu dveří, ale všechny jsme minuli. Až jsme došli k nejvzdálenějším dveřím na konci chodby, tmavého, vlhkého sklepení. Byly to pevné železné dveře, které rozhodně nepůjdou lehce rozbít. Ne že bych to chtěla zkusit. Ovšem zdálo se, že na mě všichni obyvatelé pekla pohlížejí se značnou hrůzou z toho, co bych mohla v následujícím okamžiku udělat. Bavilo mě sledovat jejich pohledy, když jsem věděla, že právě teď jsem naprosto bezbranná.
Když jsem byla ve své cele a trochu jsem si srovnala své pomíchané myšlenky, mohla jsem začít přemýšlet o tom, co se vlastně stalo a co bych měla udělat. Vypadá to, že Miri, ne Suryan, mě strčil z útesu a společně jsme spadli do pekla. Dle mých skromných informací Meifath zůstala na Zemi. Alespoň, že tak. Nechtěla bych jí tahat do mých věcí. I přes moje předsevzetí jsem k ní docela přirostla.
Ale vypadá to, že se peklo tolik neliší od nebe. Vlastně tu skoro vše vypadá jako v nebi. Je celkem možné, že všichni obyvatelé pekla jsou jenom padlí andělé. Podobně jako já. Ale já tu nechci zůstat. Chci zp��tky na Zemi. Líbí se mi tam. A navíc mi peklo až moc připomíná nebe. Už jenom tahle cela. Není moc odlišná od té, ve které jsem byla zavřená v nebi. A poté tu je Lucifer. Už jsem o něm slyšela. Měl by to být první padlý anděl, který měl někoho v nebi zabít. Moc toho o něm nevím. V nebi se o tom nemluvilo a z knížky, ze které jsem si to přečetla, už v té době mnoho nezbývalo.
Pokoušela jsem si ještě na něco vzpomenout ohledně pekla, ale už mě začínala bolet hlava. Těžko říct, zda to bylo z velkého přemýšlení nebo několika ran do hlavy. Ale chtěla jsem spát a neviděla jsem důvod, proč bych nemohla. Bylo toho všeho moc. Chci zpátky za Meifath. Alespoň na chvíli. S těmito myšlenkami jsem se začala propadat do bezesného spánku.
Můj poklidný spánek přerušila až prudká rána, jak dveře od mé cely vrazily plnou silou do zdi. Okamžitě jsem se vymrštila do sedu a svým pohledem zaměřila osobu, která sem velmi netaktně vtrhnula. Byl to samotný Lucifer. Nepřátelsky jsem si odfrkla a znovu si lehla. Nechtěla jsem s ním mluvit. Z nějakého důvodu jsem ho neměla ráda. Příčila se mi jeho samotná existence.
"Nebudu tě moc dlouho otravovat. Jenom mi řekni. Jsi Anihita? Dle mých informací, by se v nebi měl vyskytovat ženský anděl tohoto jména." Při vyslovení toho jména jsem sebou trhnula. Okamžitě jsem se k němu otočila a změřila si ho pohledem. Ale nic mi informaci, po které jsem toužila, neprozradilo. Jeho postoj, držení těla nebo výraz tváře mi vůbec nic neřekl o tom, co si právě myslí. Podezřívavě jsem se na něj podívala. Proč zná jméno mé matky?
"Nevím, odkud to jméno znáš, ale neměl bys ho tak lehce vyslovovat. Nikdy by ses jí nevyrovnal. Nezasloužíš si ani to jméno vypustit z úst." řekla jsem s velmi dobře znatelným opovržením v hlase. Na mojí odpověď Lucifer reagovat pouze povytažením obočí. Až poté jsem si to uvědomila. Možn�� jsem měla mlčet. Teď mu musí být jisté, že ji znám.
Abych svojí chybu alespoň trochu zakryla, se zaúpěním jsem se opět otočila ke zdi a ulehla. Třeba mě znovu zkope a já upadnu do bezvědomí. Alespoň bych mohla na chvíli na všechno zapomenout. Byla jsem si jistá, že teď neusnu. Musím vědět, odkud zná moji matku. Nebo spíše její jméno. Ale jedna věc mě znervózňovala ještě více. A to ta, že Lucifer stále stál za mými zády a pozoroval mě. Mohla jsem cítit jeho pohled zabodnutý v mých zádech. Kvůli tomu jsem cítila silné nutkání se ošít, ale věděla jsem, že by to znamenalo mojí prohru, takže jsem se ze všech sil držela.
Naší společnou chvíli přerušila až obrovská rána z pater nad námi. Oba jsme sebou trhnuli a oba pohledy směřovaly do stropu. Hned na to se ke dveřím, které byly stále otevřené, přiřítil jeden strážný a vyděšeným, zadýchaným hlasem zakřičel: "Útok!" Lucifer se na mě podíval a s rozkazem ke strážnému, aby mě pohlídal, vylétl ze dveří.
Oba jsme se za ním nějakou dobu dívali, když se strážný nejspíše vzpamatoval a vyšel z místnosti. Pečlivě za sebou zamčel dveře a pravděpodobně zůstal blízko dveří. Ale strážný byl teď ta nejmenší věc, která mě zajímala. Je možné, že peklo vážně očekávalo útok a já jsem teď také v nebezpečí. Začínám mít dojem, že kdekoli se něco stane, já u toho musím být. Už nechci další problémy. Bude mi jedno, jestli mě tady nechají zamčenou navěky. Stačí mi, když budu mít klid a nikdo mě nebude vyrušovat. Už jsem moc unavená. Další věci už nezvládnu.