Plna obav jsem letěla za Meifath. Několikrát jsem si spletla směr, proto jsem začínala být více ve stresu, než před tím. Musela jsem přemýšlet nad tím, co by se jí mohlo stát. Tak moc jsem chtěla věřit, že bude v pořádku. Vlastně nebyl důvod, aby se jí něco stalo. Ale měla jsem zlé tušení. A i kdyby se jí nic nestalo, tak jí alespoň zkontroluji. Stejně jsem to měla v plánu.
Trochu jsem si oddechla v momentě, kdy jsem na obzoru uviděla mě známé město. Chtěla jsem letět dál, ale došlo mi, že by to bylo velmi nerozumné. Jít pěšky bude trvat déle, ale bude to bezpečnější. Ovšem, kdybych rychle přeletěla město, mohla bych přistát v lese a tím bych si cestu zkrátila. Sice bude šance, že mě někdo zahlédne, ale neuvidí mi do obličeje, takže mě poté nebude moci poznat. A stejně nebudu chodit městem.
Z lesa jsem vyběhla strašnou rychlostí a přibližovala se k domu Meifath. Čím jsem byla blíž, tím více mi srdce bušilo z očekávání, co uvidím. Věděla jsem, že nejspíše příliš přeháním. Skoro jsem vletěla dovnitř předními dveřmi, ale tam jsem se zarazila. Řekla jsem si, že nechci, aby o mě věděla, takže bych neměla chodit hlavním vchodem. Pomalu jsem ruku z kliky sundala. Trochu jsem se přikrčila a šla obejít dům. Chtěla jsem se podívat do všech oken, abych jí mohla zkontrolovat. Pokud nebude v nejnižších patrech, pravděpodobně budu muset vlézt do domu. Pokud by hrozilo, že si mě všimne, uteču.
Nakonec jsem dovnitř jít nemusela. S úlevou jsem si vydechla, když jsem si všimla, že je v dílně. Vypadalo to, že spí. Měla na tváři nepatrný úsměv. Byla jsem ráda, že se jí nic nestalo. Vážně jsem jenom zbytečně vyváděla. Oddechla jsem si a vydala se, celá šťastná, na odchod. Alespoň ona je v pořádku.
Několik kroků od okna mi to došlo. Ona se nijak nehýbala. I když spala, hruď by se jí určitě měla zvedat. Ale ona se nehýbala. Rychle jsem přiběhla zpátky k oknu, abych se podívala pořádně. V ruce tiskla můj luk, který jsem vyrobila, a na tváři jí sice pohrával úsměv, ale byl zvláštní. Nebyl to úsměv, kterým se člověk usmívá, když spí. A skutečně se jí hruď nezvedala. Polila mě vlna horka, které vyvolalo neblahé tušení.
Rychle jsem dům oběhla a tentokrát do domu vkročila. Rozběhla jsem se do dílny a přihnala se k Meifath. Skutečně nedýchala, ale její tělo bylo stále teplé. Teď jsem byla ráda, že mě Meifath naučila něco o první pomoci. Takto jí budu moci určitě zachránit.
Opatrně jsem jí položila na zem a začala s masáží srdce. Ale nic se nedělo. Čas ubíhal, jenže Meifath se stále neprobrala, ruce mě začínaly bolet, ale já nepřestávala. Až se ve mě najednou něco zlomilo. Došlo mi, že to nemá cenu. Její tělo možná bylo teplé, ale ona byla po smrti ještě před tím, než jsem přišla. Možná, kdybych se nejdříve vydala za Meifath, mohla jsem jí zachránit.
"Přece sis nemohla dávat za vinu, že jsem byla shozená z útesu. Nebyla to tvoje vina. Já jsem tady na živu, tak se taky prober. Prosím!" Promlouvala jsem k Meifath a doufala, že jí to probere. Věděla jsem, že to je k ničemu. Ale nemohla jsem si pomoct. Chyběla chvilka a Meifath mohla přežít. Alespoň ji jsem mohla zachránit. Zhroutila jsem se na její bezvládné tělo v záchvatech pláče.
Když jsem odcházela z domu, byla již tma. Neměla jsem na nic náladu. Právě teď jsem si chtěla někam zalézt a už nikoho nikdy nevidět. Před domem jsem složila slib. Už nikdy se nebudu plést do života lidí. Pokud jim moje přítomnost přinese pouze smutek a smrt, zařídím, aby o mě nic nevěděli. Stanu se stínem, který přestane existovat.