Nakonec se nám podařilo usnout. Ovšem mě spánek moc dlouho nevydržel. Stále jsem se budila kvůli nočním můrám, které jsem měla. Zdálo se mi o Darelovi, o jeho mrtvém těle, o mučení a dalších věcech, které jsem stihla za strašně krátkou dobu zažít. I když moje tělo odpočívalo, mysl stále bloudila a po všech těch nočních můrách jsem se cítila mnohem unavenější, takže jsem se přestala pokoušet usnout.
Zadívala jsem se na Amitiela. Jeho spánek byl klidný. Potichu, naproti mně, vydechoval a trochu se usmíval. Byla jsem ráda, že alespoň ve snu ho nic netrápí. Ale moje myšlenky v realitě i ve snu zabíral Darel. Věděla jsem, že bych tady neměla Amitiela nechávat samotného, ale nemohla jsem si pomoci. Chtěla jsem Darela ještě jednou vidět. Chtěla bych pohřbít jeho tělo. Alespoň něco bych pro něj chtěla udělat. A i po tom nemám v plánu zůstávat s Amitielem. I když se teď nemůže vrátit do nebe, bude mu stačit chvíli počkat na Zemi, když tu čas ubíhá pomaleji. Poté se tam bude moci vrátit znovu. I kdyby nechtěl, jeho povaha mu dovolí tady zapadnout. To je něco, čeho by se mnou nedosáhnul.
Tiše jsem se zvedla a věnovala spícímu Amitielovi poslední pohled a omluvu. Určitě se mu beze mě povede lépe. Poté jsem se velice tiše začala odebírat směrem, kde jsme nechali bratrovo tělo.
Došla jsem na paseku, kde jsme nechali Darela. Ale on tam nebyl. Byla jsem si jistá, že jsem na správném místě. Stále tu bylo spoustu krve a pošlapaná tráva. Ale tělo chybělo. Několikrát jsem paseku přešla, ale jediné, co jsem našla, bylo pár pírek. Určitě patřily Darelovi. Byly krásně bílé. Nedokážu vysvětlit, jak jsem si mohla být jistá tím, že jsou jeho, ale nepotřebovala jsem nic vysvětlovat. Prostě jsem to věděla. Jedno z pírek jsem schovala a ostatní vypustila do větru. Jejich majitel je již nepotřebuje. Teď se vydají svojí cestou a najdou si někoho, komu budou dělat radost a přinesou štěstí.
S těmito myšlenkami jsem se vydala pryč. Chtěla jsem se ještě naposledy podívat na Tammu a Noye. Také chci zkontrolovat Meifath. Všichni mi v mé cestě velmi pomohli. Sice jsme spolu nemohli zůstat moc dlouho, ale to ničemu nevadí. Prožili jsme spolu nádherné vzpomínky. Nemůžu říct, zda si na mě ještě pamatují, jestli na mě za chvíli nezapomenou, ale to mi nevadí. Budu ráda, když na mě zapomenou. Osoba jako já se v jejich životech nikdy neměla objevit. Měli by mnohem lepší život, kdyby nebylo mě. Ale moje sobecká stránka mi stále říkala, že jsem si celý ten čas užila. Že bych nechtěla vrátit čas a nepotkat se s nimi.
Proto je jdu zkontrolovat. Jenom se podívám, jak se jim daří. Možná jim nechám malý dárek. Ale tohle je sbohem. Jako anděl mám nekonečný život a paměť. Nikdy na ně nezapomenu, ale postarám se, aby na mě zapomněli. Možná se někdy potkáme, ale už jako cizinci. A tak mi to vyhovuje.