Zmocnil se mě strach a já nebyla schopná se jakkoli hýbat. Cítila jsem, jak se mi ztrácí pevná půda pod nohama, a začínám se propadat do propasti pode mnou. Celé moje tělo bylo paralyzované. Točila se mi hlava a přestávala jsem myslet. Všechno šlo kolem mě, jako by se mě to netýkalo. Řeka pode mnou se stále přibližovala a já nebyla schopná vnímat cokoli jiného.
Právě jsem si byla jistá více než kdy předtím, že umřu. Nebyla šance, že bych přežila. Křídla použít nemohu, protože jsou ve strašném stavu a neunesly by mě. A jiná šance na záchranu nebyla. V jistém smyslu to byl velmi uklidňující pocit. Všechno skončí. Už si nebudu muset s ničím dělat starosti. Už mi nikdo neublíží. Možná to nebude tak špatné.
Zrovna v momentě, kdy jsem chtěla nadšeně přivítat chladnou hladinu řeky, zmocnila se mě nevolnost. Ale vůbec se nepodobala tomu, když jsem byla nemocná. Měla jsem pocit, jako by se mi něco pokoušelo rozervat všechny vnitřnosti. Chvílemi jsem nemohla dýchat, protože jsem měla pocit, jako by kolem mě nebyl žádný vzduch. Jindy se mě zmocňovala neuvěřitelná zima a v následující chvíli strašné horko. Chtěla jsem, aby to už skončilo. Možná to nebude trvat tak dlouho.
Byla tohle smrt? Udělala jsem něco strašného, že jsem byla uvrhnuta do věčné temnoty a mučení? Pokud to je tak, klidně ji přijmu. Možná si to přece jenom zasloužím. I když jsem byla anděl, nikdy jsem neudělala nic dobrého. Vždy jsem se starala jenom o sebe. Možná to je takto správně. Alespoň už nikoho nezraním. Ale pokud bych měla mít přání, chtěla bych ještě jednou vidět Darela a Amitiela. Také Miriho a Meifath. Nemusí o mě vědět. Bude mi stačit, když je budu moci vidět a přesvědčit se o tom, že jsou v pořádku
Přestalo to. Cítila jsem prudkou ránu, jako bych do něčeho narazila. Už mě nesužovalo teplo nebo zima. Nikdo mi nemačkal orgány. Cítila jsem se úplně normálně. Opatrně jsem se zvednula a zkusila se rozkoukat. Nejdříve všude kolem mě byla tma. Nic jsem neviděla. Nebyla jsem si jistá, jestli mám něco s očima nebo tu vážně nic není. Takhle neproniknutelnou tmu jsem ještě nikdy neviděla. A děsila mě.
"Konečně dorazila. Dobrá práce, Suryane." Slyšela jsem, jak někdo mluví, ale nebyla jsem schopná určit z jakého směru. Ten hlas byl všude. A zároveň nikde. Byla jsem dezorientovaná, ale mohla jsem cítit, jak se mi pomalu vrací smysly. Mohla jsem slyšet, jak si několik dalších lidí okolo mě něco šeptají. Nevěděla jsem, jak bych měla reagovat nebo co bych měla dělat. Takhle bezbranně jsem se cítila snad jenom při mučení.
Uslyšela jsem kousek od sebe ránu. Škubnula jsem sebou a pokusila se zaostřit na místo, odkud rána přišla. Sice jsem stále neviděla ostře, ale všimnula jsem si, jak se ke mě blíží temná postava. Lekla jsem se a pokusila se od té osoby odsunout co nejdále. Ovšem nepočítala jsem s tím, že moje končetiny budou stále slabé po prožitém šoku a nevolnosti, proto se mi podlomily a já skončila rozvalená na zemi.
Zavřela jsem oči a pokusila se nepředstavovat si, co by se právě mohlo dít. Z nějakého důvodu jsem byla vystrašená jako ještě nikdy. Nechápala jsem to. Staly se mi horší věci, než jenom spadnout z útesu, projít si smrtí a objevit se na neznámém místě. Ovšem můj strach jakoby zmizel v momentě, kdy jsem uslyšela velmi povědomý hlas. Oči jsem zase otevřela a naskytnul se mi pohled na Miriho. Ale vypadal jinak. Byl oblečený úplně stejně, postava se mu nezměnila, ale vypadal jinak. Jakoby přede mnou stála úplně jiná osoba. Právě teď jsem jenom doufala, aby mě také nezranil a třeba by mi mohl i pomoci. Ovšem vzhledem k reakci všem okolo nás jsem usoudila, že také už není na mé straně. Nebo nikdy nebyl.
"Neboj se, když budeš spolupracovat, nic se ti nestane. Teď se postav a následuj mě." Byla jsem si jistá, že na mě promluvil Miri, ale zněl také jinak. Jeho hlas byl hrubější a jakoby z něj vymizely všechny emoce. Byl strašidelný. Bála jsem se ho, proto jsem okamžitě udělala, co po mně chtěl.
Začal mě vést okolo všech postav, které byly rozestavěné okolo nás. Vedl mě několika chodbami a u toho neprohodil ani slovo. Proto jsem využila svoji šanci, abych se tady mohla porozhlédnout. Když jsem se poprvé rozhlédla po okolí, měla jsem pocit, jako bych to tu znala. A byla to částečně pravda. Byla jsem v nebi, ale zároveň nebyla. Vše se zdálo stejné, ale obloha vypadala hodně falešně a z celého místa byla cítit jiná energie. Taková chladná, nehostinná. A také, když jsem se podívala pozorněji, některá místa se lišila. Například, kdybychom teď byli v nebi, cestou, kterou jsme se ubírali, bychom došli k pomníku s křídly. Ale před námi se rozprostírala jenom obrovská budova.
Před budovou jsme se zastavili. Obestoupilo nás několik andělů a zabránili mi v jakémkoli útěku. Ne že bych se o něj chtěla pokoušet. V první řadě jsem ani nevěděla, kde jsem, natož abych se odsud pokoušela utéct. Na ruce jsem dostala pouta a až poté těsný kruh povolil. Sráže, si znovu stoupli ke dveřím a nechali nás s Mirim projít. Nestačila jsem se divit jejich zabezpečení. Vypadalo to, jakoby v nejbližší době čekali velké potíže.
Přehnané zabezpečení nebylo jenom venku. I vevnitř měli spoustu stráží a byla jsem si jistá, že to nebylo všechno. Rozhodně nechci zjistit, co všechno by byli schopni udělat jenom kdybych se nesprávně hnula. I když jsem na to naštěstí neměla moc času. Místnost, ke které jsme celou dobu směřovali, byla přímo před námi. Dveře, které do ní vedly, byly dřevěné, mohutné a nepochybně neuvěřitelně těžké. Ale u dveří byla další stráž, bylo jich mnohem více, než kdy před tím, a dveře nám sama otevřela.
Oproti chodbám, které byly zaplněny ochrankou, v místnosti byla jenom jedna osoba. Seděla na černé židli a sršel z ní respekt. Byl to muž, který byl pohledný a nepochybně měl velkou autoritu. Miri, jen co jsme vešli, si kleknul na kolena a mě strhnul sebou. Poté bylo nějakou dobu ticho. Osoba si mě chvíli jenom zkoumavě prohlížela a poté ostrým hlase, který k jeho vzezření vůbec neseděl, prohlásil: "Suryane, pochybil jsi. To není ona."