Meifath se vrátila pozdě večer. Slyšela jsem, jak jde do mého pokoje. Nechtěla jsem s ní teď mluvit, proto jsem předstírala, že spím. Z toho důvodu se v mém pokoji moc dlouho nezdržela. Ale i přes to jsem poznala, že je velmi šťastná. Určitě si to museli užít. Možná se mi objevil další důvod, proč bych měla co nejrychleji zmizet. Sice se mi z nějakého důvodu nelíbí, že se spolu baví, ale řekla bych, že jim pouze překážím. Když odejdu, určitě budou všichni šťastní.
Další den jsem zapomněla na svoje emoce a začala jsem se soustředit na svůj cíl. Zlepšovala jsem se rychleji, než kdy dříve. Vztah s Meifath jsem přestala brát tak vážně, ale přesto jsem předstírala, že se nic od té doby nezměnilo. Myslím, že nic nepoznala. Alespoň nedala najevo, že by si něčeho všimnula. Miri ji od té doby také nenavštívil.
V tomto duchu dny plynuly, sníh roztával a blížila se doba mého odchodu. Nevěděla jsem přesný den, kdy odejdu. Ale začala jsem si pomalu shromažďovat zásoby tak, aby to nebylo nápadné. Vyčkávala jsem na den, kdy sníh roztaje úplně a já budu moci nepozorovaně zmizet. Pravděpodobně si vyberu den, kdy Meifath půjde do města, abych měla co nejvíce času na útěk. Byla jsem z toho nervózní. Ale snažila jsem se to schovávat stejně jako moje opravdové pocity. To bylo všechno, co jsem mohla udělat.
"Už by ses mohla pomalu rozmýšlet, jestli u mě chceš pokračovat s něčím složitějším. Střílení na terč ti jde bezchybně. Možná bychom někdy mohly zajít na lov." Začala Meifath u večeře. Na chvíli jsem se zarazila. To znamená, že mi zbývá méně času, než jsem myslela. Sice mě už několikrát napadlo počkat, až mi oficiálně skončí výcvik, ale nakonec jsem nemohla nechat Miriho vědět o tom kam jdu. Nechtěla jsem mu tady překážet. I přes to jsem odsouhlasila lov. Zní to zajímavě.
Podle Meifath, byla právě teď ideální doba, proto��e přichází jaro a zvířata začala pomalu vylézat, proto jsme se vydaly na lov hned následující den. Nevěděla jsem, co bych si o tom měla myslet a jak vlastně budeme lovit. Ale začínala jsem být opravdu natěšená. Bylo zvláštní po dlouhé době dávat najevo svoje pocity. Ale také se mě zmocňoval nepříjemný pocit. Připadala jsem si až moc otevřená a dostupná. Nelíbilo se mi to. Ale alespoň tyto negativní emoce jsem mohla schovat.
Vypadalo to, že nejsem jediná s dobrou náladou. Meifath byla již od rána také celá natěšená a celé ráno nemluvila o ničem jiném. Bylo celkem úsměvné ji takto po dlouhé době pozorovat. Snažila jsem se do jejího neustálého pobíhání a připravování věcí nějak zapojit, ale po chvilce jsem to vzdala. Očividně jsem neměla tolik energie co Meifath, takže jsem si nakonec stoupla do rohu a pokusila se nepřekážet.
Až bylo vše připraveno, vyrazily jsme k lesu, který jsem používala jako svoje útočiště, když jsem cvičila. Už jenom pohled na to místo mi přinesl hezké vzpomínky. Ale byly strašně vzdálené. Měla jsem pocit, jako by se v nejbližší době mělo stát něco strašného. Jak jsme se blížily k lesu, začal mi běhat mráz po zádech. S větším sebezapřením jsem ze sebe tento nepříjemný pocit setřásla a pokračovala v cestě.
Nevím, jak dlouho jsme šly, ale byly jsme hluboko v lese. Bylo tu krásné ticho a klid. Přes koruny stromů prosvítaly sluneční paprsky a stromy tímto získaly přízračnou záři. Bylo jedno, kdy nebo kde jsem toto viděla, vždy to pro mě bude to nejkrásnější, co jsem kdy viděla. Ale zároveň to ve mně probouzelo nostalgii. Byla to první věc, kterou jsem viděla, když jsem se ocitla na Zemi.
Z mého přemýšlení nad krásou lesa mě vytrhla Meifath, která se přikrčila kousek ode mě a celkem hrubě mě postrčila blíž k zemi. Vražedně jsem se na ní podívala, ale ona mi nevěnovala žádnou pozornost. Následovala jsem její pohled a před sebou zahlédla nádherné, majestátní stvoření. Bylo velké, troufla bych si říct, že bylo o kousek větší než já. Mělo čtyři nohy a bylo hnědé. Ale nejzajímavější na tom tvorovy byly dvoje parohy, které mu vyrůstaly z hlavy. Byly opravdu veliké. Zvíře se na nás dívalo a tiše vyhodnocovalo situaci. Bylo opravdu majestátní a podle všeho i inteligentní. Byla jsem z něho naprosto unešená. Chtěla jsem se trochu zvednout na loktech, ale ruka mi ujela po mokrém sněhu. Způsobila jsem spoustu hluku a udělala moc prudký pohyb. Tvor se vylekal a utekl neuvěřitelnou rychlostí pryč. Zmohla jsem se za ním pouze s lítostí dívat.
Meifath se mému smutnému výrazu zasmála. "Máš štěstí, že jsme ho mohly vidět. Obvykle ho v lese takto brzy nezahlédneš." Jenom jsem pokývala hlavou a stále pozoroval místo, kde předtím stál. Ovšem to mi moc dlouho nevydrželo. Meifath mě vytáhla na nohy a donutila mě pokračovat. Moc jsem neprotestovala. Jako vždy to nemělo smysl. Meifath byla moc tvrdohlavá a nakonec, i já jsem souhlasila s tím, že bychom měly rychle něco ulovit, abychom se mohly vrátit domů do tepla.
Celou dobu jsme tiše našlapovaly, abychom žádné zvíře nevystrašily, ale neměly jsme štěstí. Nic jsme už nepotkaly. Zastavily jsme se, až když jsme byly na okraji lesa. Před námi se rozprostírala mýtina, která byla naprosto beze sněhu. Nechápala jsem, jak je to možné. Všude okolo nás sníh byl, ale vypadalo to, jako by se té mýtině naprosto vyhnul. Jako by již bylo jaro. Všude kvetly rostliny a vypadala naprosto přízračně. Myslela jsem, že sním. Ovšem, když jsem se podívala na Meifath, všimnula jsem si, že je stejně překvapená jako já, tudíž jsem usoudila, že to nebude jenom sen.
S Meifath jsme si vyměnily pohledy a poté opatrně na mýtinu vstoupily. Ovanulo nás teplo a do nosu nás udeřila přízračná vůně kvetoucích rostlin. Bylo to úžasné. Při zkoumání všech možných druhů květin jsme přešly mýtinu a ocitly se na jejím okraji. Stály jsme na vrcholu útesu a pod námi, ve veliké hloubce, tekla rozvířená řeka. Okamžitě jsem udělala několik kroků dozadu, protože se mě zmocnila závrať. Byla to strašná výška. Už jenom představa, že bych z toho útesu mohla spadnout, mi přinesla třes do všech mých končetin. Meifath se ke mě rychle vydala, aby mě mohla uklidnit. Ale před tím, než se ke mě dostala, cítila jsem, jak mě něco udeřilo do zad, a já začala klopýtat směrem ke kraji.