Další dny probíhaly v podobném duchu. I když jsem se venku brodila až po kolena ve sněhu, vždy jsme si s Meifath našly čas na cvičení. Až do dneška. Venku byla sněhová bouře, takže nebylo vidět ani na krok. Nánosy sněhu se zvětšovaly čím dál více a tím nás uvěznily v domě. Byla jsem z toho smutná, ale věděla jsem, že s tím nic nemohu udělat.
Posnídaly jsme v tichu. Vypadalo to, že i na Meifath dolehla atmosféra, kterou vytvořily padající vločky. I když byl den, venku byla tma a z oken i dveří šla dovnitř zima. Dokonce i celý dům dnes vypadal neútulně. Možná kvůli tomu jsme ani jedna neměla náladu cokoli říkat nebo se jakkoli snažit zabavit.
Ale již po nějaké době bylo jasně poznat, na koho dopadla tato tíživá atmosféra nejvíce. Meifath si hned po jídle zalezla do pokoje a od té doby o sobě nedala vědět. Za to já jsem se již po chvilce začínala nudit. I když jsem zkoušela dělat lehké práce jako například zamést podlahu, již po chvilce jsem měla všechno hotové, ale nuda mě neopustila. Proto jsem následovala příkladu Meifath a také si vlezla do postele s úmyslem tento den prospat. Nezdařilo se. Pořád jsem musela nad něčím přemýšlet. Proto jsem se nakonec zvedla a šla otravovat Meifath.
Opatrně jsem zaklepala na její dveře a chvíli počkala, zda se neozve. Když se ani po chvilce nic nedělo, vzala jsem za kliku a bez vyzvání vstoupila. Meifath ležela na posteli a tiše oddechovala. Ležela zády ke mně, přesto jsem se domnívala, že spí. Chtěla jsem odejít a přece jenom se zabavit sama, když Meifath promluvila ospalým hlasem: „Potřebuješ něco?" Na moment jsem nevěděla, co bych měla říct, protože jsem vlastně nic nepotřebovala. Začala jsem něco neurčitě mumlat a u toho se snažila vymyslet, co bych vlastně měla říct. Meifath to pravděpodobně přišlo až moc divné, proto se na mě otočila a se zájmem mě pozorovala.
Nakonec jsem přestala mluvit a mezi námi zavládlo trapné ticho. Ještě chvíli jsem se snažila vymyslet nějaké rozumné vysvětlení, co tu vlastně dělám, ale nakonec jsem se Meifath poraženecky omluvila za vyrušování a chystala se odejít. Přerušil mě její chraplavý, ospalý hlas. Otočila jsem se zpátky k ní a sledovala, jak se ke mně pomalu přesouvá a za ruku mě vede do svojí dílny. Kvůli překvapení jsem se nechala odtáhnout a stále doufala v to, že přijde nějaké vysvětlení.
Když jsme se ocitly v dílně, Meifath stále bez toho, aby mi řekla, co se bude dít, začala vytahovat všechno možné nářadí a další podivné věci. Moje zmatení dosáhlo vrcholu a začínala jsem být i trochu nervózní z toho, co by se teď mělo dít. Meifath, jako by mi četla myšlenky, v následujícím okamžiku spustila: „Naučím tě vyrábět luk, když teď nemůžeme cvičit venku. Doporučuji naučit se to co nejdříve, protože tady nemám dost materiálu na to, aby sis mohla dovolit pokazit hodně luků. Takže pojď blíž, ať ti to můžu vysvětlit."
Právě mi Meifath za necelou půl hodinu předvedla, jak vyrobit luk. Byla jsem z toho naprosto unešená a nemohla jsem se dočkat, až si to budu moci sama zkusit. Ale Meifath přede mě dala úplně něco jiného, než s čím začínala ona. Místo nahrubo opracovaného dřeva přede mnou ležel celý kmen nejspíše mladého stromku a několik ostrých nástrojů. Zděšeně jsem se na Meifath podívala a očima jí prosila, aby mi řekla, že si ze mě pouze udělala srandu. Její vážný výraz mi odpověděl za ní. Odevzdaně jsem si povzdechla a přisunula si luk, který před chvilkou Meifath vyrobila, před sebe, abych alespoň přibližně věděla, co bych měla udělat.
Teprve jsem začala, ale už teď jsem věděla, že to bude mnohem těžší, než jsem si myslela. Na celém kmeni bylo moc dřeva a opracovat ho do tenkého, pružného dřívka, které použila Meifath na výrobu luku, bylo skoro nemožné. Byla jsem si téměř jistá, že jsem již značně překročila čas, za který měla Meifath vyrobený luk, ale kmen přede mnou stále neubýval. Začínala jsem být zoufalá a přestávala jsem dávat pozor na to, co dělám. V mém soustředění mi také moc nepomáhala Meifath, která se mi za zády stále pochechtávala. V důsledku těchto rozptýlení mi sjela ruka s ostrým nástrojem, který mi Meifath poskytnula. Škrábla jsem se do ruky, a i když to nebylo nic vážného, začala mi téct krev.
Před tím, než by mohla Meifath pochytit barvu mojí krve, ruku jsem okamžitě schovala za záda. S rychlou omluvou jsem utekla do koupelny, kde jsem ruku okamžitě strčila pod proud vody. Voda se zbarvila do šeda, barvy mojí krve. Už v ní nebyla ani stopa po azurově modré. Sklonila jsem hlavu, abych se na ní nemusela dívat a na chvíli přestala vnímat všechno okolo sebe. Nepotřebovala jsem připomínat, kdo opravdu jsem. Nechtěla jsem uvěřit, že se padlí andělé vážně mění na tohle. I když barva mých křídel a krve mi vadila nejvíce. Ale pokud bych se zeptala člověka na to, co jsem, pravděpodobně by mě nazval démonem.
Z mého transu mě probralo až bouchnutí dveří. Zděšeně jsem se na ně podívala a v nich jsem uviděla zděšenou Meifath. Na ruku jsem stále nechala stékat vodu, ale stoupla jsem si tak, aby na ní neměla tak dobrý výhled. Na tváři jsem vytvořila nejpřesvědčivější úsměv, který jsem dovedla a pokusila se Meifath uklidnit: „Promiň, jestli jsem tě vyděsila, ale nemám ráda pohled na krev. Neměla bys něco, čím bych to mohla obvázat?" stále s úsměvem na rtech jsem se snažila na sobě nedat poznat svoje momentální rozpoložení.
Naštěstí jsem se nemusela předstírat moc dlouho. Ihned, co jsem vznesla svůj požadavek, Meifath se vydala mi ho splnit. Ztrápeně jsem si povzdechla a věnovala pohled mojí ruce. Voda již nebyla tolik obarvená mojí krví. Pokud se mi podaří Meifath vystrkat pryč hned po tom, co mi něco přinese, nic by poznat nemusela. Naštěstí jsem nemusela přemýšlet nad rozptýlením moc dlouho. Můj kručící žaludek se ozval přesně ve chvíli, kdy se Meifath objevila ve dveřích. Omluvně jsem se na ní podívala a co nejnevinněji, co jsem dokázala, jsem jí požádala o jídlo.
Naštěstí okamžitě bez přemýšlení odložila obvaz a znovu odešla. Smutně jsem se pousmála. Nechtěla jsem jí takto vyděsit, ale kdyby viděla mojí krev, byla by vyděšená ještě více. Věděla jsem, že tady nemůžu zůstat moc dlouho. Prozatím to Meifath nenapadlo, ale byla jsem si jistá, že se někdy zeptá i na něco o mě. Kvůli tomu bych si nejspíše měla co nejdříve vymyslet co nejpřesvědčivější historku. A kvůli tomu bych si měla promluvit s Mirim, protože jsem si byla jistá, že v ní bude hrát velkou roli.
S pochmurným výrazem jsem si zavázala ruku. Poté budu muset vymyslet, co udělám s obvazem, aby Meifath neměla šanci pojmout podezření. Ale to budu řešit až později. Měla bych se za Meifath vydat, aby o věcech zbytečně nepřemýšlela, nemohu si dovolit komplikace zvlášť, pokud nebudu moci v nejbližších dnech utéct.