Z nebe zmizely všechny šedé mraky a začala se objevovat modrá obloha nad nimi, která mi nejdříve zvednula náladu. Ale postupem času, kdy sice nebe zůstávalo jasné, ale sníh ubýval neuvěřitelně pomalu, začínala jsem být melancholická. Na mé náladě mi také nepřidalo moje nic nedělání. Sice jsem nejdříve mohla dodělávat luk, ale už jsem ho považovala za hotový. Byl perfektně hladký, tětiva byla dokonale naladěná a dokonce už byl i nabarvený. Začínala jsem se nudit.
Myslela jsem si, že dnešní den bude probíhat stejně. Meifath mě ale překvapila. V kuchyni už na mě čekala celá rozzářená se skvělou zprávou. Podle všeho sníh začíná tát a značně ho ubylo, takže by nebyl problém jít konečně ven. Sice by sníh měl být mokrý více než obvykle, ale to jsem neshledávala jako problém. Právě teď mi moje nadšení nemohlo nic překazit.
V rychlosti jsem se nasnídala a celá nedočkavá čekala na Meifath. Měla jsem dojem, že jí to trvá ještě více než obvykle. I když jsem ta pomalejší byla vždycky já. Ale právě teď jsem se nemohla dočkat, až půjdeme cvičit. Než se Meifath připravila, stihnula jsem si několikrát zkontrolovat šípy, zda jsou všechny v toulci a několikrát jsem se ujistila, že mají ostrou špičku. Také jsem stále zjišťovala, zda-li mám luk na rameni a nezapomněla jsem si chrániče na předloktí. Když jsem si již po několikáté zkontrolovala výbavu, začínala jsem si všímat, že Meifath si mojí natěšenosti užívá a vůbec se nepřipravuje. Naštvaně jsem se na ní zadívala, dokud se znovu nezačala hýbat.
Konečně jsme se dostali z domu. Bylo úžasné se znovu nadechnout čerstvého vzduchu, cítit na sobě sluneční paprsky, i když byly studené. Sice byl sníh mokřejší více, než jsem si myslela, ale to jsem právě teď nechtěla řešit. Chtěla jsem si jít co nejdříve zastřílet. Nikdy bych netušila, že to řeknu, ale opravdu mi chyběla střelba z luku.
Když jsem mířila na terč, držela v ruce luk se šípem, uklidnila jsem se. Tento pocit mi vážně chyběl. Před tím jsem si neuvědomila, jak moc jsem ke střelbě přilnula. Když můj šíp minul střed o více než minule, věděla jsem, že několikadenní nečinnost mi moc neprospěla. Ale o to více jsem měla chuť střílet a co nejvíce se zlepšit. Dokonce jsem si všímala, že mě Meifath už neopravuje. Alespoň ne tak často. Obě jsme si uvědomovaly, jak jsem se zlepšila a byla jsem na sebe náležitě pyšná. I když musím přiznat, že to byla částečně i zásluha Meifath.
Už jsem střílela nějakou dobu, ale střed jsem trefila pouze jednou. Vadilo mi to, chtěla jsem být nejlepší za co nejkratší dobu, i když jsem věděla, že chci trochu moc. Začala jsem se na střelbu soustředit mnohem víc a přestávala vnímat okolí. Několik střel bylo opravdu vydařených a já se začínala propadat ještě více. Právě teď jsem byla jenom já, luk a terč. Chystala jsem se na další střelu, když jsem nedaleko od sebe uslyšela křik. Vyděsila jsem se a šíp poslala úplně mimo terč. Ztrápeně jsem si povzdechla. S tímto šípem jsem se mohla rozloučit. Určitě ho najdu, až sníh roztaje a to již bude zrezivělý. Bylo mi ho líto, ale zároveň to pro mě znamenalo, že si budu muset vyrobit další a budu k tomu muset použít ztenčující se zásobu dřeva, kterou má Meifath v dílně.
Vyčítavě jsem se podívala na osobu, která mě přerušila při střelbě. Byl to Miri. Byla jsem překvapená, ale byla jsem opravdu ráda, že ho konečně vidím. Na všechny výčitky jsem okamžitě zapomněla a chtěla se s ním jít přivítat. V mém počínání mě zarazil pohled, který se mi naskytnul. Meifath se bavila s Mirim, usmívali se u toho a mě si nevšímali. V hrudi mě bodnul nový pocit, který jsem ještě neznala. Ale byla jsem si jistá, že se mi nelíbí.
Chvíli jsem jenom nerozhodně stála a přemýšlela o tom, co bych teď měla dělat. Nechtěla jsem je přerušit, ale také jsem nechtěla, aby si spolu takto povídali. Štvalo mě, že jsem nevěděla, co vlastně chci, ale mojí situaci za mě vyřešili sami. "Aranis, střílej teď prosím sama, potřebujeme něco dořešit!" křikla na mě Meifath a začali spolu odcházet do domu. Z nějakého důvodu jsem najednou byla neuvěřitelně naštvaná. Nechtěla jsem, aby mě vynechali. Nechápala jsem, od kdy jsou tak dobří přátelé. Nelíbilo se mi to.
Frustrovaně jsem začala střílet šípy do terče. Nepozastavovala jsem se nad pořádným mířením nebo výdechem při výstřelu. Teď mi stačilo, když šíp silou vletěl do terče a pevně v něm zůstal trčet. Ale bylo jedno, jak moc jsem střílela. Moje frustrace nepolevovala. Spíš jsem měla pocit, že si ve mě hledá místo, kde se natrvalo usadit.
A potom to přestalo. Jediné, co zůstalo, byla bolest na hrudi, ale další pocity se vypařily. Nic nezbylo. Nic jsem necítila. Jedině bolest, která mi začínala být příjemná. Podívala jsem se na modrou oblohu a usmála se. Nebyl to jeden z úsměvů, které jsem zažívala poslední dobou na Zemi s Meifath, Mirim a dokonce i s Kirim. Nebyly v něm emoce. Byl to prázdný úsměv. Možná, jenom možná, není tak špatné nic necítit. Najednou jsem volná. Nic mě nesvazuje.
Chtěla jsem střílet dál, ale zastavil mě nedostatek šípů v toulci. Věděla jsem, že si musím vyšlapat cestu k terčům a tam posbírat šípy. Vlastně se mi do toho vůbec nechtělo. Šípy mi vždy podávala Meifath. Podívala jsem se k domu, ale zatím z něho nevycházeli. Neměla jsem tušení, o čem se baví. A nejspíš jsem to ani vědět nechtěla. S povzdechem jsem se začala brodit napůl roztátým sněhem, abych mohla pokračovat ve střílení.
Když jsem sbírala poslední šíp, byla jsem promočená na kost. Sníh, který ulpěl na šípech, jsem si utírala do sebe a okolní sníh mi na suchosti také nepřidal. Chtěla jsem se začít brodit zpátky, když jsem si všimla, že Meifath s Mirim vycházejí z domu a něčemu se smějí. Svůj pohyb jsem okamžitě zastavila a upustila několik šípů, abych mohla předstírat, že je stále sbírám. Vlastně jsem ani nevěděla, proč jsem to udělala. Ale nechtěla jsem se s nimi potkat. Měla jsem pocit, že bych se nedokázala chovat jako normálně. Což byla další věc, která mě štvala. Nechápala jsem, co se se mnou děje.
Jenže si spolu začali povídat, a kdybych zůstala u terčů ještě nějakou dobu, vypadalo by to příliš nápadně. Uklidila jsem poslední šíp a pomalu postupovala na svoje střelecké stanoviště. Pro moje štěstí Miri se zrovna v tu chvíli dal na odchod. Jenom mi mávnul, ale nevěnoval mi další pohled nebo slovo. Jako bychom se neznali. Vadilo mi, že mě ani nepřišel pozdravit, ale zároveň jsem byla ráda, že jsme se nepotkali. Měla jsem tolik protichůdných pocitů, že jsem nevěděla, co bych s nimi měla dělat.
Naprosto bezmyšlenkovitě jsem si připravila luk na další střelbu, když Meifath ukončila trénink. Chtěla jsem protestovat, ale bylo moc pozdě. Už ke mně byla zády a mířila zpátky do domu, ze kterého před chvíli vyšla. I když se téměř okamžitě otočila, nemohla jsem si nevšimnout jejího spokojeného úsměvu, který se jí na tváři usadil od doby, kdy přišel Miri. Ale nechtěla jsem o tom přemýšlet. Měla jsem dojem, že pro dnešek toho bylo již dost.
Zbytek dne poté probíhal v klidu. S Meifath jsem se moc neviděla. Z pokoje vylezla, aby připravila večeři. Najedly jsme se spolu, ale poté znovu odešla. Žádná zbytečná slova. Nevěděla jsem, co bych si o tom měla myslet. Ale možná jsem za to byla ráda. Nechtěla jsem s ní teď trávit moc času. Z nějakého důvodu jsem se cítila zrazená, i když mi nic neudělala. Nechápala jsem se.
Nechtěla jsem už na nic z toho myslet. Zalehla jsem do postele a chtěla to všechno zaspat. Potom se dal��í den probudit a předstírat, že se dnešek nikdy nestal. Ale v momentě, kdy jsem ulehla, všechny pocity se na mě vysypaly. Pokud jsem od Miriho návštěvy měla otupené emoce, teď všechny vyplavaly na povrch. Příjemná bolest na hrudi přešla do palčivé bolesti, která nechtěla ustoupit. Zaplavil mě pocit zrady a další pocity, které jsem nebyla schopna pojmenovat. Bolelo to. I když mi nikdo nic neudělal, fyzicky mi neublížil, ale to, že mě Miri dnes ignoroval, mě neskutečně zasáhlo. Možná se brzy vrátí do nebe a mě tu nechá samotnou. I když jsem nechtěla, aby měl kvůli mě problémy, tahle myšlenka bolela. Nechtěla jsem, aby mě opustil.