Ráno jsem se probudila se strašnou bolestí hlavy, byla mi zima a bolelo mě celé tělo. Bylo mi příšerně. Bála jsem se, že nebudu moci cvičit, ale když se mi konečně podařilo vstát, zdálo se, že do lesa dojdu. Nemám v plánu dělat něco náročného. Pro dnešek mi stačí, když si zastřílím z luku. Poté si budu moci jít znovu do postele. Byla jsem si jistá, že to zvládnu.
Se značným úsilím jsem se oblékla do čisté uniformy. Byla jsem Meifath vděčná, že se vždy postarala o jídlo a o mé oblečení. Dávalo mi to naději, že ve mně alespoň trochu věří. To byl důvod, proč jsem si nemohla dát přestávku. Pokud nedokážu pořádně vystřelit z luku, nezklamu jenom sebe, ale i několik lidí okolo sebe. Tato myšlenka mi dala další sílu, abych mohla vyjít z domu. Nezastavovala jsem se na snídani. Nechtěla jsem nic jíst. Už jenom představa na jídlo mi zvedala žaludek.
Přes noc nasněžil nový sníh, proto jsem se jím musela brodit. Již po chvíli jsem měla mokré nohavice a mému momentálnímu stavu to moc neprospívalo. Vždy, když se mi udělalo hůř, musela jsem na chvíli zastavit a pořádně se nadýchat čerstvého vzduchu, uklidnit se a až potom jsem mohla pokračovat. Nevěděla jsem, jak dlouho mi cesta trvala, přesto jsem z ní byla strašně vyčerpaná. Byla jsem ráda, že v lese tolik sněhu nebylo, proto jsem si mohla sednout na zem bez toho, abych se propadla a byla mokrá ještě více. Pokud by to ještě šlo.
Po odpočinku, který byl na můj vkus moc krátký, jsem se zvedla, abych mohla začít cvičit. Zima nade mnou začala převládat mnohem více než po mém probuzení. Začala jsem se klepat a točila se mi hlava. Znovu jsem si sedla na zem a mojí chvilkovou slabost vydýchávala. Poté jsem se opatrně zvedla a připravila si luk na střílení. Pokusila jsem se zaostřit na strom, který byl najednou jenom rozmazaná šmouha. Cítila jsem, že se mi hlava motá stále více, přesto jsem neměla pocit, že by se to zhoršovalo. Matně jsem si uvědomovala, že se mnou není něco v pořádku, přesto jsem byla zřejmě moc otupená na to, abych si to plně uvědomila. Jediné na co jsem myslela, bylo, abych pořádně cvičila a nikoho nezklamala.
Luk jsem se pokusila natáhnout, ale činilo mi to ještě větší problémy než obvykle. S vysokým úsilím jsem luk natáhla, jak nejvíc jsem mohla, a pustila. Nevím, kam šíp letěl, protože se mi hlava zamotala ještě více než předtím. Matně jsem vnímala, jak dopadám na zem, přesto jsem měla pocit, že to nejsem já. Jakoby mě moje tělo přestalo poslouchat a já mohla pouze okrajově vnímat co se s ním děje. Byla jsem naprosto otupělá.
Z dálky jsem uslyšela něčí křik. Přišel mi povědomý, ale nechtěla jsem nad tím přemýšlet. Byla jsem strašně unavená. Chtěla jsem spát. Osoba, které křik nejspíš patřil, se mnou začala cloumat. Nelíbilo se mi to. Chtěla jsem spát. Nespokojeně jsem zamručela, ale nechtěla jsem se víc namáhat. Třeba když nebudu moc reagovat, osoba mě nechá. Není nic špatného na tom, že chci spát.
Matně jsem cítila, jak osoba s mým tělem pohybuje směrem vzhůru. Neřešila jsem to. Byla jsem ráda, že se mnou již tak nepříjemně necloumá. Osoba si mě nejspíše přehodila přes záda, protože jsem si svojí hlavu položila do ohbí jejího krku. Ta osoba krásně voněla. Spokojeně jsem si odložila hlavu. Cítila jsem, jak upadám do kýženého spánku. Nijak jsem se mu nebránila, spíše naopak, s velkou radostí jsem ho přijala.
Když jsem se probudila, stále jsem měla pocit, jako bych neměla tělo. Byla jsem unavená a hlava mě stále bolela. Přesto jsem si uvědomovala stále více věcí kolem sebe. Ležela jsem v krásně teplé posteli. Tento hezký pocit všudy přítomného tepla narušovala pouze mokrá věc na mém čele. Vydala jsem neidentifikovatelný zvuk nesouhlasu a věc si pokusila s velkým úsilím ze sebe shodit. Zvednout ruku mě stálo velkou sílu, ale nakonec se mi podařilo věc odsunout dál ode mě. Mojí snahu ovšem zmařila osoba, která pravděpodobně seděla vedle mě a dávala na mě pozor. Věc vzala a vrátila mi ji ještě studenějším, než byla předtím. Zmučeně jsem zakňučela a pokusila se hadřík znovu shodit. V tom mi zabránila osoba, která na mě začala konejšivě promlouvat. Nedokázala jsem vnímat slova, ale uklidňující tón hlasu a moje vyčerpanost mě zase rychle vrátily do říše snů.
Moje další probuzení bylo příjemnější. Všude kolem jsem cítila pouze příjemné teplo. Nic ho nenarušovalo. Moje tělo nebolelo, přesto jsem cítila podivnou malátnost. Nechtěla jsem se jakkoli pohnout a tím narušit to krásné teplo a otupělost. Nevím, jak dlouho jsem takto ležela, ale do bdělejšího stavu mě přivedly až hlasy nedaleko ode mě. Poznala jsem Meifath a Miriho. Nebyla jsem schopná zaslechnout, o čem si povídali. Přesto jsem o tom nemusela přemýšlet moc dlouho. Hlasy se vzdálily a o chvilku později klaply dveře od mého pokoje, jak někdo vešel dovnitř. Podle kroků jsem poznala, že se jedná pouze o jednu osobu, takže druhá musela odejít. Očekávala jsem, že osoba něco udělá, promluví nebo něco na ten způsob, abych se nemusela zbytečně namáhat a zjistila, o koho se jedná. Moje přání nebylo vyslyšeno.
Pokusila jsem se otevřít oči. Nikdy bych si nemyslela, že mi něco takového bude činit problémy. Dokonce, ani když mě v nebi mučili, necítila jsem se takto malátně. Po, pro mě nepředstavitelném úsilí, se mi podařilo otevřít oči. Před sebou jsem uviděla Meifath. Seděla na stoličce, která byla umístěna blízko mé postele. Starostlivě se na mě dívala, přesto si stále nevšimla mých otevřených očí. Chtěla jsem zkusit promluvit a nějak na sebe upozornit, na něco se zeptat, cokoli. Z mých úst vyšlo pouze něco jako zaskřehotání a hned na to jsem se rozkašlala. Pokud mi otevření očí činilo problémy, kašel byl nad mé síly. Nedokážu popsat, jak moc mě bolel krk, hruď, všechno v mém těle.
Meifath okamžitě vstala a opatrně mě posadila. Kašel po chvíli přešel, proto mi k ústům dala nějaký teplý nápoj. Trochu jsem si usrkla, ale víc jsem pít nechtěla. Stále jsem se necítila na to, že bych měla do svého žaludku něco dostat. Meifath se trochu zamračila, když viděla, kolik jsem toho vypila, ale rozhodla se to neřešit. Alespoň prozatím. Hrníček odložila na nedaleký stolek a začala na mě starostlivě mluvit. Říkala toho tolik, že jsem nebyla schopná pořádně vstřebat všechno, co právě řekla, ale nechala jsem jí mluvit. Nebo jsem spíš neměla sílu na to, abych jí odpovídala. Stále v její náruči v polosedu jsem znovu upadala do spánku.