Od doby co Miri odešel zpátky za šermíři, uplynula již nějaká doba. Všude již byla tma, přesto jsem stále posilovala. Měla jsem dotěrný pocit, že jsem dnes nic neudělala, nijak jsem se nesnažila. Proto jsem se pokoušela stále cvičit, aby tento svíravý pocit zmizel. Mokré oblečení se na mě lepilo a byla mi stále větší zima, kterou jsem začínala cítit i přes moje hluboké soustředění a neustále cvičení. Proto jsem se rozhodla na chvíli odpočinout.
Usadila jsem se na pařez, který před několika hodinami zabíral Miri. Trochu jsem si povzdechla a nervózně se podívala po lese. Už od doby, co kousek ode mě spadla větev, měla jsem pocit jako by mě někdo sledoval. Temnota, která se kolem mě rozprostírala, mi moc na klidu nepřidala. Když mi zmizela činnost, na kterou bych se mohla soustředit, začínala jsem se bát čím dál víc. I když jsem se v duchu snažila přesvědčit, že se mi to pouze zdá a pokud se bojím jenom tmy, nebudu mít nikdy šanci porazit archanděly. Moje utišování nepomohlo. Strach ve mně stále narůstal. Rozhodla jsem se zbaběle utéct. Nechtěla jsem být dále v místě, kde jsem neviděla na krok, stromy vrhaly děsivé stíny a ozývaly se stále divnější zvuky.
Rozhlédla jsem se kolem se a rychle našla strom, na kterém spočíval můj luk s toulcem. Když jsem si něj vzpomněla, hlavou mi prolétla rychlá myšlenka, že bych s nimi měla zítra cvičit. Ovšem moje malé rozptýlení zmizelo stejně rychle, jako se objevilo. Nedokázala jsem se soustředit na cokoli jiného než na tmu, která mě svírala čím dál více. Stále jsem se otáčela za sebe a to, i když jsem lezla na strom. Pocit, že mě někdo pozoruje nebo mě v nejbližší době přepadne, byl stále neodbytnější.
Co nejrychleji jsem vyšplhala na strom, abych si vzala luk s toulcem. Byla jsem ráda, že jsem stále dostatečně při smyslech, abych si je nezapomněla. Hned, co jsem je měla bezpečně hozené přes záda, ze stromu jsem seskočila a co nejrychleji se rozeběhla k mému dočasnému domovu.
Před dveřmi domu jsem si trochu oddechla. Věděla jsem, že jsem obalena sněhem v důsledku mých četných pádů a srdce mi stále zběsile bilo. Ale byla jsem v relativním bezpečí. Položila jsem ruku na kliku, abych si otevřela, když se za mnou ozval něčí, poněkud otrávený, hlas: „Vím, že mám hezké dveře, ale –„ Vylekala jsem se. Škubla jsem rukou a tím otevřela dveře. Okamžitě jsem se otočila, abych na dotyčnou osobu viděla, ale to byla velká chyba. V důsledku mého vylekání a prahu u dveří jsem zakopla a po zádech se zřítila do domu.
Hned, co se moje hlava potkala s podlahou, se mi na chvíli zatmělo před očima. Hlavou mi projela tupá bolest a nemohla jsem si na nějakou dobu uvědomit, co se stalo. Také jsem dopadla přímo na toulec se šípy, takže se k mé bolesti hlavy a noh přidala i bolest v zádech. Luk jsem naštěstí měla přehozený přes rameno a při mém pádu mi spadnul z ruky a bezpečně se povaloval kousek ode mě.
Najedou jsem ode dveří uslyšela povědomý smích. Podívala jsem se směrem, od kterého jsem slyšela původce hlasu. Až se mi podařilo zaostřit, viděla jsem Meifath, která se snaží přerušit svůj výbuch smíchu a znovu nasadit vážný výraz. Po chvíli se jí to skutečně povedlo. Znovu získala svojí chladnou masku a bez dalšího zbytečného otálení mi sdělila, že večeři mám na stole. Poté mě překročila a bez dalšího pohledu na moji maličkost rozvalenou na podlaze, vešla do domu.
Pokusila jsem se zvednout ze země. Byla jsem opravdu unavená a moje zmrzlé nohy mě přestávaly poslouchat. Přesto se mi to po několika, ne moc elegantních pokusech, podařilo. Vydala jsem se směrem do kuchyně. Sice jsem moc hlad neměla, přesto jsem si začínala uvědomovat důležitost pravidelného jídla. A také mě nelákala představa, že bych se šla do pokoje převléct a poté bych musela zpátky do kuchyně. K mé únavě jsem si byla téměř jistá, že bych se do kuchyně již nedostala.
Když jsem byla mezi dveřmi do kuchyně, naposledy jsem se podívala na venkovní dveře. Chvíli jsem se na ně nechápavě dívala a přemýšlela, od kdy jsou černé a je na nich několik žlutých teček. Poté se moje mysl částečně probudila. Nezavřela jsem dveře a právě jsem v dálce viděla šermířský dům, který byl obklopený temnotou. Zmučeně jsem si povzdechla a vydala se na další cestu za zavření dveří. Když jsem se k nim blížila, znovu se ke mně vkrádal tísnivý pocit, který jsem měla v lese. Naštěstí teď nebyl natolik silný, protože mě obklopovalo světlo a za těch pár dní jsem si tu zvykla.
U dveří jsem se nervózně rozhlédla a co nejrychleji je zavřela. Trochu jsem si oddechla a tentokrát už doopravdy zamířila do kuchyně pro jídlo. Bylo studené a trochu tuhé, přesto jsem měla pocit jako bych nikdy nic lepšího nejedla. Přesto jsem ji�� po chvíli měla pocit, že jídlo, které jsem právě strčila do pusy, v nejbližší době vyzvracím. Odstrčila jsem talíř od sebe a chvíli se snažila překonat ten dávivý pocit.
Sice jsem jídlo v sobě udržela, přesto nevolnost přetrvávala. Rozhodla jsem se zbytek jídla nechat nedotčené a jít pro teď spát. Zítra bych chtěla trénovat s lukem, takže bych měla být vyspaná. Poté mi došlo, že nevím, kam jsem dala svůj luk. Stále unavená, s bolestí v celém těle a nevolností jsem namáhala svojí hlavu, abych si vzpomněla, kde jsem ho nechala. Unaveně jsem se opřela o židli, ze které jsem právě vstala a chvíli přemýšlela. Dospěla jsem k jedinému závěru. Určitě zůstal u dveří nebo někde poblíž nich. A měla jsem pravdu. Našla jsem ho ležet kousek od dveří v poloze, ve které jsem ho pravděpodobně zanechala. S lukem a trochu pomačkaným toulcem jsem se s útrpným povzdechem vydala do svého pokoje.
Stále s velkou námahou jsem se převl��kla a při tom zasněně vzpomínala na dobu, kdy jsem byla v nebi. Byla jsem si jistá, že v té době jsem zranění jakéhokoli druhu zvládala mnohem lépe. Při těchto myšlenkách mě ovládla zvědavost. I přes moji momentální unavenost a stále přetrvávající nevolnost jsem se rozhlédla po pokoji a snažila se najít nějaké zrcadlo.
Našla jsem ho. Bylo mnohem menší, než na jaké jsem byla zvyklá, ale k mému účelu to posloužilo. Stoupla jsem si před něj a při pohledu na můj odraz jsem zatajila dech. Moje vlasy, kdysi sněhově bílé byly nyní převážně tmavě šedé a prolínali je pramínky čistě černých vlasů. Líbilo se mi to. Vypadala jsem úplně jinak. Moje radost se překazila, když jsem si vzpomněla, že archandělé z Rady pravděpodobně vypadali podobně. Proto jsem si dala slib, že se nikdy nebudu chovat jako oni bez ohledu na to, jak budu vypadat. Pokud bych se tak začala chovat, musela bych se nesnášet, bez ohledu na to, jaké důvody bych k tomu měla.
Od mých vlasů jsem se přesunula trochu níž. Všimla jsem si, že moje oči již nejsou čistě zelené jako kdysi. Alespoň jedno z nich. Jedno oko se začínalo zbarvovat do trochu žluté. Přesto jsem to svedla pouze na svojí únavu. Není možné, aby se mi změnila barva očí. Pokud bych svoji přeměnu měla brát podle archandělů z Rady, tak jsem si byla jistá, že jejich oči se neměnily.
Chtěla jsem se podívat na svoje křídla. Přesto i přes moji únavu jsem si plně uvědomovala, že by to nebyl nejlepší nápad. Nechtěla jsem již věřit žádnému člověku. Nechtěla jsem věřit už nikomu. Miri byl výjimka. Nechtěla jsem o něm přemýšlet jako o někom, kdo by mě zradil. On to nesměl udělat. Věděla jsem, že on je ten poslední komu budu věřit. A budu doufat, že moji důvěru nezklame.
Zamyšleně jsem se podívala směrem k již nerozeznatelné budově šermířů, ve které by měl přebývat Miri. „On mě určitě nezradí." I když jsem se snažila říct to s naprostou jistotou, nemohla jsem si nevšimnout lehké pochybnosti ve svém hlase. Pro dnešek jsem se to již rozhodla neřešit. Budu mu věřit. Tak znělo moje konečné rozhodnutí.