„Natáhni ten luk pořádně! Kolikrát ti to mám říkat? Pokud ho nedotáhneš, tak nemůžeš pořádně vystřelit!" S Meifath jsme ze sebe už po hodině cvičení ztrácely nervy. Ona nejspíš kvůli mojí neschopnosti a já protože pořád opakovala to samé. Chápala jsem, že dělám pořád ty samé chyby, přesto jsem nevěděla, jak je napravit. Napnout tětivu bylo složitější, než jsem si myslela. Opravdu mi nešla dotáhnout. Nejdříve jsem se to snažila Meifath vysvětlit, přesto mě neposlouchala a stále si stála za tím, že není možné, abych mi to nešlo.
Nevím, jak dlouho jsme stáli ve sněhu, v zimě, před sebou jsme měli terč a já stála pouze kousek od něj, přesto jsem se nemohla trefit. Už nějakou dobu jsem si uvědomovala, že můj výkon je zoufalý, přesto jsem se nechtěla vzdát. Pro mojí smůlu, Meifath moje nadšení pro pokračování nesdílela. „Takhle to nepůjde. Nemáš vůbec žádný talent, takhle se to prostě nenaučíš, měla by sis hledat jinou zbraň nebo radši vůbec s žádnou. Dej mi luk, zítra by ses měla odstěhovat, nebudu s tebou ztrácet čas" Při těchto slovech ke mně natáhla ruku a jasně mi naznačovala, abych jí luk, který jsem již nějakou dobu používala, vrátila. Byla jsem ze sebe zklamaná. Přemýšlela jsem, jestli bych mohla Meifath ještě nějak přesvědčit. Bylo mi jasné, že bez výsledků to nepůjde, ale abych měla nějaké výsledky, potřebovala jsem čas.
Luk jsem si přitiskla více na hruď a zavrtěla hlavou v nesouhlasu. „Dej mi měsíc. Do měsíce se naučím střílet. Pokud ne, budeš mě moct klidně vyhodit, ale dej mi trochu času. V domě se skoro nebudu vyskytovat. Nebudu tě otravovat. Budu cvičit sama. Pokud ti do jednoho měsíce nedokážu, že stojím za tvůj čas, klidně mě budeš moci vyhodit. Prosím." skoro na jeden dech jsem ze sebe vysypala všechno, co jsem měla na srdci. Meifath si mě chvíli zkoumavě prohlížela, poté si pohrdavě odfrkla a zamířila zpátky do domu. Nechápavě jsem se za ní dívala, když mi došlo, že mi pravděpodobně dala šanci. Šťastně jsem se usmála a hned začala přemýšlet, co všechno budu muset udělat.
Luk jsem si znovu vzala do ruku, abych mohla naposledy vystřelit. Zkusila jsem zamířit a plně jsem se soustředila. Natáhla jsem luk, jak nejvíc jsem mohla. Pečlivě jsem zamířila podle všech rad, které mi Meifath řekla. Vystřelila jsem. Zklamaně jsem se dívala za šípem, který nedolétl ani k terči. Luk jsem si proto přehodila přes rameno a šla posbírat všechny šípy. Když jsem si všimnula, že mi z prstu teče krev. Moje kdysi modrá krev se začínala míchat s černou barvou a vytvářela tak naprosto nový, hnusný odstín. Znechuceně jsem se na ní podívala, když jsem s uvědomila, že zrovna moji krev by nikdo vidět neměl. Za dobu, co jsem na Zemi, jsem už zjistila, že všichni lidé mají krev červenou, proto by pro ně moje krev mohla působit neobyčejně. Okamžitě jsem si prst strčila do pusy, protože jsem neměla žádnou volnou látku, kterou bych mohla zašpinit. S jednou rukou jsem začínala sbírat šípy a při tom přemýšlela o tom, jaké další změny se s mým tělem staly. Slíbila jsem si, že hned co uvidím zrcadlo a budu si jistá, že mě žádný člověk neuvidí, tak se na sebe pořádně podívám. A také na svá křídla.
Věděla jsem, že střílet z luku již nemá cenu. Ničeho bych nedosáhla a akorát bych se více zranila nebo si polámala šípy. Všimla jsem si, že v dálce je les, který by mi mohl posloužit k trénování. Sice jsem nikdy neposilovala, ale věděla jsem, že něco určitě vymyslím. Proto jsem s lukem přes levé rameno a toulcem na zádech začala běžet do vzdáleného lesa.
Už v půlce cesty jsem byla zmožená a nemohla jsem dýchat. Byla jsem zklamaná z toho, jak se mi moje fyzička zhoršila. Nebyla jsem si jistá, čím přesně to bylo. Jestli tím, že jsem se začínala měnit nebo tím, že jsem již nějakou dobu neběhala. Nebo obojím. Na chvíli jsem se zastavila, ale pouze proto, abych si luk ze svého ramene přendala do ruky, aby se mi lépe běželo. Zhluboka jsem se nadechla a pokračovala v běhu bez ohledu na moje vyčerpání.
V lese jsem se zastavila a opřela se o strom, abych se mohla pořádně vydýchat. Poté jsem se rozhlédla po lese a přemýšlela, jak bych mohla nejefektivněji posílit svoje ruce. Pohled mi padnul na velkou kládu, která se válela pod slabou vrstvou sněhu. Chtěla jsem k ní zamířit, ale poté jsem si uvědomila přítomnost luku ve svých rukou. Rozhlédla jsem se po okolí a začala hledat větev, která by byla dost nízko, abych na ní dosáhla, přesto dost vysoko, aby luk neležel na zemi.
Dneska jsem měla smůlu. Žádnou vyhovující větev jsem nenašla, proto jsem se rozhodla začít svoje posilování lezením na strom. Pomalu jsem začala lézt po kůře stromu. Naštěstí byla plná suků a prasklin, které mi lezení usnadnilo. Když jsem vyšplhala k první větvi, luk a toulec jsem na ní pověsila a vydala se na cestu dolů. Jenže v moment, kdy jsem dala nohu na jeden vystouplý suk a při tom se pustila větve, která byla mojí největší oporou, uklouzla jsem po troše ledu, kterého jsem si při výstupu nahoru nevšimla. Snažila jsem se urychleně něčeho zachytit, ale v mé blízkosti se už žádná větev nevyskytovala. Padala jsem volným pádem na promrzlou zem.
Při dopadu jsem pocítila tupou bolest na zádech a na chvíli jsem nemohla dýchat. Chvíli jsem lapala do dechu. Bylo to nesnesitelné. V momentě, kdy jsem byla schopná popadnout dech, zhluboka jsem se nadechla a sednula jsem si. Trochu mě bolela hlava a záda, přesto jsem si připadala celkem v pohodě. Opatrně jsem se proto postavila a ještě jednou zkontrolovala svůj zdravotní stav. Přišla jsem si v pořádku, takže jsem zamířila ke kládě, kterou jsem si předtím vyhlédla. Hned, když jsem jí uchopila, vyklouzla mi z rukou, kvůli slabé vrstvě ledu, která na ní spočívala. Proto jsem si ji zkusila vzít trochu pevněji. Tentokrát jsem kládu opatrně nadzvedla a pokusila jsem se jí zvednout. V ten moment, i přes značnou vrstvu ledu, se začala rozpadat a začal z ní vylézat hmyz, který jsem ještě nikdy neviděla. Kládu jsem okamžitě upustila a co nejdále se od klády vzdálila.
Poté jsem celý den strávila v lese. Různě jsem posilovala a snažila jsem se co nejvíce posílit svoje ruce. Do domu Meifath jsem se vrátila až pozdě v noci. Hlad jsem neměla, i když jsem celý den nejedla. Byla jsem až moc unavená na to, abych jedla, proto jsem zamířila do svého dočasného pokoje. Jediné, po čem jsem teď toužila, byla teplá, měkká postel.