Hned ráno jsem se chtěla vydat znovu do lesa. V mém počínání mě přerušil můj kručící žaludek a klepající se nohy. Byla jsem po včerejšku strašně vyčerpaná, a když jsem se nenajedla, moje tělo nemohlo pořádně doplnit energii. V momentě, kdy jsem si toto uvědomila, do svého seznamu jak co nejrychleji zesílit, jsem si přidala pořádné jídlo.
Vyhlédla jsem z okna a se zděšením zjistila, že venku je již den. Slunce se opíralo do sněhové pokrývky a vytvářelo oslepující světlo. Rychle jsem se oblékla do nové uniformy a běžela si do kuchyně pro jídlo. I když jsem věděla, že proti Meifath je to trochu nezdvořilé a hnusné, doufala jsem, že tam nebude, abychom se nemusely potkat.
V kuchyni na mě čekal talíř s jídlem, přesto jsem na Meifath nenarazila. V duchu jsem si oddechla a rychle se vrhnula na jídlo. Bylo lehké a jedna porce mi nestačila kvůli mojí dlouhé absenci jídla, přesto jsem hned, co jsem dojela, zamířila ven. Při jídle mě napadlo skvělé řešení mého problému. Pokud v lese uvidím zvěř a podaří se mi jí zastřelit, tak se nebudu muset na jídlo vracet do domu a ušetřím čas. Také si takto budu moci procvičovat střelbu z luku. A v neposlední řadě omezím čas strávený s Meifath. Doufala jsem, že když se u ní budu motat co nejméně, budu mít větší šanci, aby mě později znovu vyučovala. Byla jsem z toho nápadu nadšená, proto jsem se bez otálení rozběhla směrem k lesu.
Luk, který jsem od doby svého probuzení měla znovu na sobě, jsem položila na větev, na které byl i včera. Tentokrát mi lezení na strom nečinilo takové problémy. Hlavně proto, že jsem již věděla, na co bych si měla dát pozor. Když jsem mířila k suku, na kterém jsem včera uklouzla, pečlivě jsem se na něj podívala a zjistila, že je pokrytý ještě větší vrstvou ledu než minule. Opatrně jsem proto uvolnila jednu ruku a přes zamrzlou kůru jemně přejela špičkami svých prst��. Hned jsem věděla, že by nebylo moc chytré zkoušet svoje štěstí, proto jsem si vyhlédla jiný výstupek. Byl mnohem dále a bylo těžší se na něj dostat, přesto se mi to nakonec povedlo. Když jsem pevně stála na výstupku, sundala jsem si ze zad luk s toulcem a přemístila je na větev, na které byli i včera.
Zrovna v momentě, kdy jsem chtěla slézt ze stromu, zahlédla jsem veverku na protějším stromě. Zaradovala jsem se a s vyhlídkou na dnešní oběd jsem se opatrně vyhoupla na větev za lukem. Větev se povážlivě prohnula, přesto se nezdálo, že by chtěla v nejbližší době spadnout. I přes moji opatrnost tento pohyb postačil veverce, aby si mě všimnula. Chvíli se na mně zkoumavě dívala a poté mě pravděpodobně přestala vnímat jako nebezpečí, proto se vrátila k okusování oříšku, který měla pravděpodobně schovaný v nedaleké díře v kmenu stromu. V duchu jsem se usmála a sáhnula po luku. Na chvíli jsem se zastavila v pohybu a pozorovala, zda se o mě veverka začala zase zajímat.
Nic se nedělo, proto jsem začala luk pomalu natahovat. Pořádně jsem zamířila a vystřelila. Mým prstem, který jsem měla na tětivě, znovu projela bolest, šíp veverku minul a ona se hned dala do pohybu. Smutně jsem se ohlédla na místo, kde před tím byla. Se zaúpěním jsem se rozloučila se svým obědem a tentokrát opravdu slezla ze stromu. Ovšem při mém mentálním rozpoložení jsem zapomněla na suk pokrytý ledem, na který jsem si přikázala nešlapat, proto jsem znovu skončila rozplácnutá ve sněhu pod stromem.
Když jsem ležela zahrabaná ve sněhu a dívala se na zimní oblohu, všechny myšlenky se mi z hlavy vykouřily. Bylo to velmi uklidňující, ale tento stav mi nevydržel moc dlouho. V myšlenkách jsem se vrátila do momentu, kdy jsem vystřelila z luku. Znovu a znovu jsem si přehrávala, proč nejsem schopna pořádně vystřelit. Zvedla jsem svoje ruce nad hlavu. Na levé ruce jsem měla na předloktí několik značek od tětivy. Podle Meifath je toto správně. Na pravé ruce jsem měla poraněný ukazováček. Stále jsem na něm měla škrábanec od mého minulého pokusu střílet z luku, tentokrát se k němu však přidala rudá značka, která se mi objevila po mém nejnovějším pokusu o střelbu. Neměla jsem pocit, že je toto správně.
Nevím, jak dlouho jsem ve sněhu ležela a přemýšlela nad vším, co jsem se o luku naučila. Nakonec jsem to vzdala a rozhodla jsem se začít něco dělat. Znovu jsem, nyní již poučená o existenci ledu, vylezla na strom a sejmula z větve luk a s toulcem. Při slézání jsem si tentokrát dávala pozor, proto se mi podařilo slézt dolu bez dalšího nechtěného letu. Vyhlédla jsem si strom, na který bych mohla střílet a toulec s šípy si položila vedle sebe. Luk jsem si připravila na střelbu a pečlivě zamířila. Při výstřelu jsem znovu pocítila bolest na mém prstu a šíp uletěl pouze do tří čtvrtin vzdálenosti a poté se zabořil do sněhu.
Zamyšleně jsem vzala další šíp a tentokrát před tím, než jsem ho vypustila, dala jsem si pozor, abych se svým ukazováčkem nedotýkala šípu ani luku. Pečlivě jsem zamířila a šíp dokonce přeletěl i strom. Mezitím, co jsem se za šípy brodila sněhem, abych je neztratila, přemýšlela jsem nad výsledky mé cvičné střelby. Když mi došel důvod mých neúspěchů, byla jsem překvapená, že jsem na to nepřišla hned. Protože pokaždé, kdy jsem se snažila vystřelit, můj ukazováček se dotýkal šípu, takže narušil jeho dráhu a ubral mu na výdrži. Nyní vše dávala smysl. Když se soustředím na správné držení luku a na posílení svých svalů, měsíc by mi měl stačit na to, abych byla schopna trefit terč. I když se nejspíše budu muset nejvíce soustředit spíše na zádové svaly. I když jsem vystřelila pouze po třetí, cítila jsem, jak mě svaly na rukou a zádech začínají pomalu bolet. Věděla jsem, že přibližně dvě střely bych ještě zvládla bez větší újmy, přesto jsem se nechtěla zmrzačit už druhý den, kdy jsem se snažila sama naučit střelbu.
Proto jsem se rozhodla znovu běžet do domu, abych do sebe rychle dostala oběd a poté bych se měla zeptat Miriho, pokud si na mě bude moci udělat čas, jestli by mi nemohl poradit nějaké cviky na posílení svalů. Konec konců, byl mezi lidmi mnohem déle a má mnohem pevnější svaly než já. Také mám dojem, že jako šermíř by se měl na svojí svalovou hmotu soustřeďovat mnohem více.