I přes to, že mi Meifath poručila, abych se vyspala, stále bylo něco po poledni, proto jsem to brala tak, že bych se jí po zbytek dne měla klidit z očí a moc jí nepřekážet. Proto, jen co mi ukázala pokoj, jsem si zde odložila můj skromný ranec, který jsem měla s sebou a vydala se navštívit Miriho. I kdyby volno neměl, chtěla jsem se alespoň podívat, jak bude probíhat jeho výcvik.
Když jsem procházela domem, Meifath jsem nikde neviděla, takže jsem z domu odešla nezpozorována. Pomalu jsem scházela z kopce a už z dálky si všimla, že chlapci, které jsme před tím viděli, nyní drží v rukou meče a nacvičují si údery do vzduchu. Když jsem se pečlivěji podívala na zástup, zjistila jsem, že dokonce i Miri se ohání mečem. I když stejně jako já, by neměl mít šanci, jak se ke zbrani dostat, šlo mu to překvapivě dobře.
Sednula jsem si pod strom, který byl dostatečně vzdálený na to, abych na ně viděla a přesto jim nepřekážela. Sn��h pod mým zadkem trochu studil, přesto to nebylo nic, co by se nedalo vydržet. V nebi sníh nikdy nebyl, proto jsem byla nadšená, když jsem ho poprvé viděla. Překvapoval mě tvar vloček, jejich křehkost a lehkost. Všechno na nich bylo naprosto úchvatné.
Z mého snění mě probudilo až když si mě Miri všimnul, jak sedím pod stromem. Jenom na mě rychle mávnul a znovu se začal věnovat meči. Neměla jsem mu za zlé, že za mnou nepřišel. V první řadě jsem něco takového ani nechtěla. Vlastně budeme mít štěstí, pokud se v následujících dnech výcviku vůbec uvidíme. Přesto mě trochu mrzelo, že i když jsme se teprve nedávno znovu shledali, budeme se muset odloučit. Z návalu nostalgie a zklamání se mi začaly plnit oči slzami. Kvůli tomu jsem okamžitě vstala od stromu a začala se znovu přesouvat k domu, kde teď budu nějakou dobu přebývat, aby nikdo neviděl moje momentální rozpoložení.
V domě jsem si zula boty hned v chodbě, abych zbytečně netahala vodu do domu. Hned jsem zamířila do pokoje a při cestě jsem si všimla Meifath, která byla v kuchyni a něco vařila. Nechtěla jsem jí moc rušit, proto jsem pouze tiše přešla kolem ní a pokračovala jsem v cestě. Alespoň to byl plán. Byla jsem si jistá, že jsem byla opravdu potichu, i přes to něco přimělo Meifath, aby se otočila, takže mě zahlédla. „Doufám, že jíš maso. Protože pokud ne, tak ho začneš jíst. Je velmi důležité pro tvoje tělo a kvůli tobě svůj jídelníček měnit nebudu." Při řeči se znovu otočila k jídlu, ale když domluvila, ještě jednou se na mě podívala a pokračovala káravějším tónem: „Taky by ses měla převléct, jinak nastydneš. A chci, abys mi vždy, když půjdeš ven, řekla, kam máš namířeno." Tímto náš rozhovor považovala za ukončený a začala se znovu věnovat přípravě jídla. Zmohla jsem se jenom na kývnutí hlavou, i když jsem věděla, že mě nemůže vidět a zamířila se převléct.
V mém pokoji jsem ovšem uviděla zásadní problém. Nevěděla jsem, co bych si měla obléct, protože jsem z městečka utekla ve spěchu a jiné oblečení jsem si nekoupila. Když jsme včera přišli zpátky do Grardu, naše oblečení jsme pouze usušili, takže jsme další den měli suché oblečení, ale teď jsem pochybovala o tom, že mi stihne za tu dobu, než Meifath uvaří, uschnout. Přesto jsem věděla, že nechávat si na sobě mokré oblečení je pitomost, proto jsem si ho vysvlékla a pověsila z okna, které jsem právě otevřela. Dovnitř začal proudit studený vzduch, který byl cítit po přicházejícím sněhu. Na kůži mi vyskákala husina, kvůli mrazu, který mě ovanul, proto jsem si vlezla do postele a přikryla se silnou pokrývkou, která na ní ležela. Hned jsem se cítila lépe.
Nevím, kdy se mi podařilo usnout, ale když jsem se probudila, byla již tma. Okno bylo zavřené a oblečení z okna zmizelo. Předpokládala jsem, že za to může Meifath, která mi přišla nejspíše říct, že se mám jít najíst. Při této myšlence mi zakručelo v břiše. Proto jsem se rozhodla pro noční výlet do kuchyně. Naštěstí jsem se s rukou na klice dveří od mého pokoje zarazila. Díky chladu, který v mém pokoji stále přetrvával, jsem si uvědomila, jak spoře jsem oblečená. Pomyslela jsem si, že by ode mě nebylo moc slušné pochodovat po cizím domě pouze v kalhotkách hned ten den, co jsem se sem vecpala. Zkoumavě jsem se rozhlédla po pokoji a hledala cokoli, co bych mohla prozatím použít jako dočasné ošacení.
Můj problém částečně vyřešila Meifath. Sice jsem neměla tušení, proč přišla, když už byla noc a měla by spát, alespoň dle mého názoru, přesto mě strašně vyděsila. Na moment jsem ztuhla a zděšeně se na Meifath podívala. Hned v momentě, kdy jsem byla schopná se pohnout, rukama jsem si zakryla hruď a přidřepla jsem si, abych zakryla co nejvíce své kůže. Byla jsem si jistá, že pro Meifath to muselo vypadat, jako bych se styděla. Pravda byla však jinde. Od doby, co jsem přišla na Zemi, jsem byla moc zaneprázdněná na to, abych se podívala, jestli mám stále jizvy od otcova mučení. Vlastně jsem neměla tušení, jak teď vypadám. Přesto mě to do teď moc netrápilo.
Stalo se přesně to, co jsem předpokládala. Meifath moje chování přirovnala normálnímu studu a s protočením očí odešla pro kus oblečení, který bych mohla prozatím použít. Když se vrátila, podávala mi krásné, černé šaty. Možná by každé lidské dívce připadaly nanejvýš obyčejné, ale mě se okamžitě zalíbily. Nevím, zda to bylo jejich barvou, střihem nebo jenom dojmem, kterým na mě působily, přesto jsem věděla, že hezčí šaty jsem ve svém životě ještě neviděla. Meifath moje nadšení nejspíše nesdílela, proto mi šaty hodila bez zbytečného přemýšlení. S posunkem, který mi naznačoval, že se mám poté stavit v kuchyni, odešla.
Rychle jsem se oblékla a s nadšením sešla na místo, kam jsem měla v plánu dojít už od doby, kdy jsem se probudila. Do kuchyně. Místa, kde najdu jídlo. A kde je Meifath. Seděla u stolu a s ospalým výrazem čekala, až se posadím vedle ní. Proto jsem tak učinila. Když mě zaznamenala, promnula si oči a spustila: „Takže...chtěla jsem ti tohle říct, už u oběda, ale tvůj spánek mě trochu překvapil. Jsem si jistá, že máš hlad, ale nejdříve bychom si měly promluvit. Poté budeš mít na jídlo tolik času, kolik budeš chtít, protože já půjdu spát." Po této větě se trochu zlomyslně ušklíbla a já dostala nevysvětlitelný strach. Meifath moje rozpoložení úspěšně ignorovala a pokračovala: " Ale abych se k tomu dostala. Všimla jsem si, že nemáš žádné náhradní oblečení, ale o to se nemusíš bát. Právě jsi můj učen a mám tu několik uniforem, které budeš muset nosit během tvého výcviku u mě. S výcvikem začneme zítra. Jsem tvůj mistr, takže já budu rozhodovat, kdy, jak a za jakých podmínek budeme cvičit. Pokud chceš u mě vydržet, nebudeš odmlouvat. A měla bych tě varovat, že by ses u mě neměla držet moc blízko, pokud zamíříme do Grardu na nákupy nebo jenom mezi lidi. Nemají mě tu moc v lásce." Zvednutou rukou, přerušila mojí otázku, která se mi právě drala z úst. A pro jistotu hned pokračovala: „Nebudu se tě ptát na to, co jsi vlastně zač nebo odkud jsi přišla a podobné věci. Samozřejmě pokud se nerozhodneš mi to sama říct. Ale to samé budu požadovat po tobě, je to jasné?" Hned co jsem přisvědčila, do jejího hlasu se jí vrátil trochu veselejší tón a řekla mi, kde mám oběd. V hádance. Vyjeveně jsem se za ní dívala, ale to už byla ve dveřích a mířila do svého pokoje.
Nevím, jak dlouho jsem prohledávala kuchyň, přesto jsem žádné jídlo nenašla. Matně jsem tušila, že to má být trest za to, že jsem zaspala oběd nebo si ze mě Meifath chtěla jenom udělat srandu, přesto mi to přišlo až moc kruté. Byla jsem si jistá, že jsem otevřela všechny poličky, které jsem našla, ale žádné jídlo, které by odpovídalo popisu našeho oběda, jsem nenašla. Zdrceně jsem si sedla na židli a znovu si v hlavě přehrála její poslední slova: 'Jídlo máš přímo pod sebou.' Nechápala jsem, co tím myslela. Byla jsem si jistá, že jsem v jídle neseděla. Také jsem si byla jistá, že jsem prohledala úplně celou kuchyň a nechtělo se mi věřit, že by mi jídlo schovávala ve sklepě. Pokud tu nějaký měla. Znovu jsem celou místnosti projela pohledem, ale žádnou radu jsem nenašla. Odevzdaně jsem se zvedla ze židle a zamířila ke dveřím. Nechtěla jsem se vzdát svého jídla, ale chtěla jsem si prohlédnout místnost z jiného úhlu, ze kterého jsem ji ještě neviděla. A to bylo ode dveří.
Zamyšleně jsem se opírala o rám dveří a pohledem znovu a znovu prozkoumávala místnost. Nic zvláštního jsem neviděla. Přesto jsem měla takový hlad, že jsem se nechtěla vzdát. Poté jsem se soustředila na něco, co mi již nějakou dobu vrtalo hlavou. Židle, které měla Meifath v kuchyni jsem nikde jinde neviděla. Vršek měl krásně zdobený jako všechny židle, které byly v hostincích, přesto dolní polovinu židle, tvořily pouze jednoduché desky. Upnula jsem se k možnosti, že Meifath využila toho, že ode dveří nevidím pod židli, takže bych si nevšimnula, kdyby mi dala talíř pod židli. I když mi to přišlo málo pravděpodobné, protože tu byla velká šance, že bych do jídla stoupla nebo kopla v momentě, kdy bych si sedala.
Přešla jsem k židli a mým tělem se rozšířilo zklamání. Židle neměla žádnou skrytou přihrádku. Všude byly pouze desky, které zakrývaly celou dolní polovinu židle. Sice to byl zajímavý design, přesto to bylo jediné, co bylo na židli jiné. Letmo jsem zkusila na desku zaťukat. Neočekávala jsem nějaký výsledek. Řekla bych, že jsem to udělala jenom kvůli tomu, že jsem chtěla mít jistotu, že tu není žádná šance na to, aby židle vážně měla nějaký skrytý otvor. Sice jsem si nebyla úplně jistá, jak by to mělo znít, přesto jsem věděla, že dutý zvuk by z té židle vycházet neměl. Znovu jsem zaklepala. Tentokrát trochu silněji. Teď jsem si byla jistá. Židle byla dutá, takže musela být možnost, jak se dostat dovnitř. Židli jsem opatrně nadzvedla a přesvědčila jsem se, že i dno je pokryté deskou. Bylo. Proto jsem začala židli všemožně obcházet a přejíždět po desce prsty, abych si všimla každého škrábance, prohlubně nebo něčeho neobvyklého, co by mé oči nezachytily.
Když v jeden moment jsem si byla jistá, že jsem ucítila malou prohlubeň. Kdybych ji skutečně nehledala, ani bych si jí nevšimla, přesto jsem si byla jistá, že jsem našla to, co jsem hledala. Za prohlubeň jsem zatáhla a pokusila jsem se desku odsunout. Když se mi to nepodařilo, zkusila jsem podobnou prohlubeň najít i na druhé straně. Podařilo se. Byla tam. Vzrušeně jsem za obě prohlubně zatáhla a deska mi vypadla do klína. Obsah židle mě skutečně potěšil. Vevnitř byly dva lístky a talíř s jídlem. Byla jsem na sebe opravdu pyšná, že jsem hádanku dokázala vyřešit a jídlo úspěšně našla. I když to trvalo mnohem déle, než bych si přála.
Talíř jsem opatrně přendala na stůl a lístky položila vedle něj. Desku jsem vrátila zpátky na svoje místo a přečetla jsem si lístky. Naštěstí lidé psali podobně jako andělé, takže naučit se číst i v lidském jazyku nebylo nic těžkého. Na prvním lístku byla pochvala, že jsem dokázala jídlo úspěšně najít. Když jsem si dočetla i druhý lístek, úsměv, který se mi na tváři objevil už po přečtení prvního lístku, se ještě zvětšil. Ve druhém lístku se Meifath omlouvala, že se mi nemůže věnovat při mém hledání, ale že je vážně unavená a potřebuje se prospat. Tohle byla věc, co se mi na lidech zamlouvala. Jejich škodolibý smysl pro humor. Ovšem pouze v případě, že je to stále vtip pro obě strany.
Stále s úsměvem na rtech jsem se pustila již do vychladlého kuřecího masa s brambory. Při hledání jsem si to moc neuvědomovala, ale teď, když jsem měla jídlo před sebou, zjistila jsem jak velký hlad jsem doopravdy měla.