Procházeli jsme se ulicemi a rozhlíželi se do všech stran. Prošli jsme už většinu Grardu, přesto jsme nikoho, kdo by nás mohl učit se zbraněmi, nenašli. Když v tom jsme nedaleko od nás uviděli vysoký dům, který byl obklopený chlapci, jenž se dychtivě dívali na muže s mečem v ruce, který stál před nimi a něco jim s vážnou tváří vyprávěl. S Mirim jsme si vyměnili pohledy. Oba jsme mysleli na to samé. Našli jsme to.
Muž byl starý, přesto v dobré kondici. Krátké vlasy i pečlivě sestřižené vousy mu zdobily šediny. Tělo měl stále vypracované a vypadal, že své profesi rozumí. Vypovídala o tom nejenom jeho postava, ale také četné jizvy na jeho těle, které poukazovaly na bohatou minulost šermíře a zápal, se kterým mluvil k mladým učňům.
Pomalým krokem jsme se blížili k budově, když nás muž, který byl zřejmě mistr boje s mečem, zpozoroval. Okamžitě přerušil svůj proslov a začal se nám věnovat. V momentě, kdy tak udělal, všechny páry očí se na nás obrátily. Bylo mi to nepříjemné, přesto jsem se snažila zachovat ledovou masku, která by nepropouštěla emoce. Když jsem se nenápadně podívala na Miriho všimla jsem si, že nasadil podobnou masku a zrychlil krok, aby stál přede mnou. Dával mi tím jasně najevo, že mluvit bude on. Přesně jak jsme se domluvili. Když byl muž dostatečně blízko od nás, začal mluvit: „Jsem Valvun Terraseeker, copak tu dělá mladý pár jako vy? Tohle je bojová škola, není to místo, kam by měli mladí snoubenci chodit na procházku." pronesl mistr s posměchem v hlase. V duchu jsem se mu musela zasmát. Byla jsem si jistá, že jsme oba starší, než Valvun, navenek jsem však nedala nic znát.
Jak jsem čekala, slova se ujal Miri: „Chtěli bychom se naučit bojovat. Já bych se chtěl naučit šermovat a moje společnice by chtěla umět střílet z luku." Když se na mě Valvun podíval, jenom jsem nepatrně kývla hlavou. Včera v noci jsme s Mirim cvičili všechny možné varianty rozhovoru, uměla jsem je nazpaměť. Díky těmto přípravám se zmenšila moje nervozita, byla jsem za to Mirimu vděčná.
Nějakou dobu již bylo ticho, které se nikdo neodvážil přerušit. Celou dobu jsem na sobě cítila Valvunův pohled, přesto jsem se snažila stát pevně a nedávat na sobě znát moji nervozitu. Naposledy nás Valvun sjel pohledem a když byl spokojený s tím, co viděl, konečně promluvil: „Dobře, to by šlo. Mladík tu může zůstat s ostatnímu učni, máš štěstí, že jsi přišel právě v čas. Jejich výcvik právě začíná. Mladou dámu poprosím, aby šla se mnou, představím tě tvému mistrovi, přesto není na mně, zda tě přijme." Po jeho slovech jsem se úlevně podívala na Miriho a s nepatrným úsměvem, který mi z tváře po chvíli stejně zmizel, jsem zamířila za Valvunem, který mě vedl od vysokého domu na nedaleký kopec, kde byl další dům. Oproti tomu, od kterého jsme právě odcházeli, nebyl tak majestátní a byl mnohem menší, přesto jsem si uvědomovala, že mi vyhovuje mnohem více.
Před domem Valvun zaklepal a když otevřela dívka, která vypadala přibližně stejně staře jako já, byla jsem nejprve překvapena, přesto jsem se snažila nedat to na sobě najevo. Spíš, než bych se bála, jak by dívka reagovala na moje překvapení, tak pravděpodobněji z reflexu, když jsem si sama sobě slíbila, že již před žádným člověkem nebudu tak nepozorná a nebudu dávat na sobě znát žádné emoce. Valvun dívce vše ve zkratce řekl a poté odešel zpátky za zástupem chlapců, ke kterým se přidal Miri.
Nyní jsme tu osaměly. Dívka ke mně natáhla pravou ruku a představila se mi: „Ahoj, já jsem Meifath Cua, sice na to moc nevypadám, ale jsem mistr lukostřelců." dořekla s milým úsměvem a ruku měla stále nataženou. Rozpačitě jsem ji proto rychle uchopila a trochu kostrbatě se také představila.
Dívku před sebou jsem si nenápadně prohlédla ještě před tím, než se otočila a vešla zpátky do domu. Měla dlouhé, hnědé vlasy, které jí půvabně splývaly po zádech. Její oválný obličej, který musel zapůsobit na každého, kdo se na ní podíval, k ní dokonale seděl. Na její tváři pohrával velmi milý úsměv a její modro-zelené oči zářily. Byla vysoká, mnohem vyšší než já, přesto byla hubená a měla pevný, sebejistý postoj. Na rozdíl od všech dívek, které jsem zde viděla, neměla šaty. Ostatně tak jako já.
Meifath mi pokynula, ať jí následuji k ní domu. Jak jsem předpokládala, dům byl zařízen skromně, přesto velmi útulně. Pokud Meifath na venek nevypadala jako mistr lukostřelců, její dům to dozajista vynahrazoval. Na stěnách byly pověšeny luky všech možných délek, barev a zakřivení. Všechny jsem je sledovala s otevřenou pusou. Ovšem tu jsem hned zavřela, když jsem uslyšela uchechtnutí. Trochu vylekaně jsem se na Meifath podívala a čekala na to, co se bude dít. Ta mi znovu pokynula, ať jí následuji, protože jsme se zastavily hned v chodbě, kde všechny ty luky měla.
Meifath mě posadila až v kuchyni, kde nám začala připravovat něco k pití. Mezitím mluvila o tom, jak to tu bude probíhat a jak mě bude učit. Sice jsem nevěděla, kdy se rozhodla, že budu její učeň, přesto jsem neměla v plánu si stěžovat. Pečlivě jsem ji poslouchala, přesto jsem si uvědomila, že jsem již po chvíli neměla tušení, o čem mluví. Proto jsem jí zastavila v jejím monologu a zkusila jí vysvětlit, jak moc dobrá jsem ve střílení z luku. Jinak řečeno, že jsem ho v ruce ještě nikdy nedržela.
Chvíli se na mně zadívala a nejspíše zapomněla na čaj, který celou dobu dělala. Zamyšleně si mě změřila pohledem a poté ke mně přešla. Šetrně mě postavila na nohy a začala osahávat moje ruce a záda. Vůbec jsem nechápala, co dělá, přesto jsem jí nechala. Pokud jí to pomůže v rozhodování, zda mě nakonec přijme, byla jsem ochotna to podstoupit.
Když skončila, stoupnula si přede mně a stále trochu zamyšleně pronesla: „To je zvláštní. Zádové svaly máš celkem dobře vypracované a máš tělo lukostřelce. Už jsi někdy bojovala s nějakou jinou zbraní?" Zmohla jsem se jenom na zavrtění hlavou. Právě jsem musela přemýšlet nad tím, jestli jsem vážně lukem nikdy nestřílela. I když si jsem téměř jistá, že v nebi žádný luk nebyl. A o žádné jiné zbrani jsem také nevěděla. Takže je možné, že mám toto tělo jenom proto, že jsem anděl. Ale nemám v plánu jí něco takového říct.
Chvilku jsme obě byly ve svých myšlenkách, když nastalé ticho přerušila Meifath: „Nevadí, alespoň to pro tebe bude jednodušší. Pro dnešek tě nechám odpočívat. Ukážu ti tvůj pokoj, ve kterém tě nechám bydlet. Jinak máš do konce dne volno, přesto bys měla jít spát brzy, abys byla na zítřejší trénink odpočatá. Teď jsi můj učeň, neoček��vej, že to budeš mít lehké."