Nevím, jak dlouho jsem se prodírala lesem, ale obyvatelé městečka mě stále pronásledovali. Bolely mě nohy, píchalo mě v boku z nedostatku kyslíku a byla jsem unavená. Věděla jsem, že pokud mě budou pronásledovat ještě chvíli, už jim neuteču. Musela jsem vymyslet rychlý způsob, jak zmizet. Pohlédla jsem nahoru a se zklamáním zjistila, že větve stromů jsou moc blízko u sebe, a kdybych se pokusila vyletět na strom, poškodila bych si křídla a natropila spoustu hluku. Nikdy jsem na strom nelezla, takže se nahoru nedostanu s křídly či bez nich. Zoufale jsem se rozhlížela kolem sebe a hledala jakoukoli díru, zákop nebo něco, kde bych se mohla schovat.
Najednou jsem před sebou uviděla mystickou záři a stromy začaly řídnout. V plné rychlosti jsem vyběhla na mýtinu, která byla hluboko v lese. Celou mýtinu ozařoval měsíc a dodával jí na nereálnosti. Chtěla bych se zastavit a chvíli se věnovat úchvatné podívané, přesto mi stále se přibližující hlasy pronásledovatelů naznačovaly, že mi čas stále ubývá. Rychle jsem vytáhla křídla a vzlétla nad koruny stromů. Rozhlédla jsem se kolem, abych viděla svoje možnosti na útěk. Za sebou jsem viděla městečko a před sebou pouze několik neurčitých světel. Předpokládala jsem, že to budou další malé vesničky a městečka. Místa, kam jsem se teď nechtěla dostat.
Zamířila jsem směrem, u kterého jsem si myslela, že je méně světel. Věděla jsem, že nemůžu letět moc dlouho, aby mě nezahlédl někdo další. Předpokládala jsem, že budu moci maximálně přeletět les a poté už bych byla moc nápadná. Když budu letět těsně u špiček stromů, byla jsem si jistá, že budu téměř neviditelná. Také jsem věděla, že by pro mě bylo nejlepší cestovat v noci a vyhýbat se vesničkám. Alespoň těm nejbližším. Ale to je pro mě nereálné. Kdybych cestovala jenom v noci, velmi brzy by mě lovci dostihli. A do vesniček budu muset zavítat, protože si budu muset doplnit zásoby jídla.
Doletěla jsem k okraji lesa. Žádné hlasy pronásledovatelů jsem neslyšela, proto jsem si dovolila na chvíli si odpočinout. Byla jsem strašně unavená a všechno mě bolelo. Proto jsem velmi opatrně vletěla do lesa a našla si silnou větev, která byla co nejvýš. Usedla jsem se na ni a otevřela ranec, který mi věnoval Noy. Bylo tam jídlo, pití, nějaké obvazy a další věci, které se mi budou určitě hodit. Na dně rance jsem zahlédla naostřenou dýku. Sice nebyla vyzdobená a rozhodně nebyla elegantní, ale věděla jsem, že svému účelu poslouží. Smutně jsem se pousmála. Nakonec se zachovali jako praví rodiče, i když se o mě vůbec starat nemuseli. Vzala jsem si kousek suchého chleba, abych zahnala největší hlad. Věděla jsem, že toho nesmím sníst mnoho, abych se co nejdéle mohla vyhnout vesnicím.
Po jídle jsem si dovolila se opřít o kmen stromu a trochu si odpočinout. Nebála jsem se toho, že bych usnula příliš tvrdě. Dokonce ani po třech měsících klidu jsem nikdy nemohla pořádně usnout a nikdy jsem toho nenaspala mnoho, protože jsem pořád měla strach, že se otec vrátí a znovu mi něco udělá.
Když jsem se probudila, stále byla tma. Vzbudily mě hlasy, které se stále přibližovaly. Na útěk už bylo moc pozdě, proto jsem se více přitiskla ke stromu a napjatě se dívala na zem, abych viděla, zda to jsou stále moji pronásledovatelé nebo už patří někomu jinému. Ve světle loučí jsem uviděla malou skupinu obyvatel z městečka v čele s Kiirim. Zastavili se blízko mého stromu a o něčem se radili. Chvilku netrpělivě a nervózně postávali a přemýšleli o tom, zda má stále cenu mě honit. Zběžně prohlédli okolí, ale nahoru se podíval pouze jeden lovec, který byl s ostatními obyvateli městečka. Naštěstí, díky všudypřítomnému světlu z loučí mě ve tmě nezahlédl. Po nějaké době se odebrali na zpáteční cestu, protože nejspíše usoudili, že jsem již dostatečně daleko a honit mě ve tmě nemá smysl.
I když uplynulo už dost času od doby, kdy odešli, já se stále tiskla ke stromu. Nebyla jsem si jistá, jak daleko se stihli dostat od mého úkrytu, přesto jsem si nebyla jistá, zda mohu vylézt. Ovšem v momentě, kdy jsem uviděla na obzoru vycházející slunce, opatrně jsem vylétla nad koruny stromů a porozhlédla jsem se po lese. Světla loučí jsem už nikde neviděla. Proto jsem rychle doletěla ke konci lesa a snesla se na zem. Když jsem si byla jistá, že v okolí nikdo není, křídla jsem schovala a vydala se pryč od městečka, které mi bylo tři měsíce domovem. Od všech lidí, které jsem považovala za přátele a od dvou milých lidí, kteří mě považovali za rodinu, i přes to že jsem nebyla tím, za co mě měli.