Už uběhly dva měsíce od toho, co jsem se stala Kiiriho přítelkyní. Nejdříve jsem z toho měla strach, ale zas tolik věcí se nezměnilo. Trávili jsme spolu více času než před tím a také byl Kiiri přítulnější. U Noye pracuji stále, ale zacházet se zbraní pořád neumím, protože v městečku není nikdo, kdo by mě mohl učit. Přesto jsem již pomohla dozdobit několik dalších zbraní a díky Tammě jsem se naučila vařit spoustu dobrých jídel a skutečně jsme sblížily. Také mi přiblížila, co vlastně znamená být něčí přítelkyní. O světě lidí jsem se dozvěděla další potřebné věci, abych tu mohla prozatím normálně žít.
Je tu velký klid a každý je velmi milý. Přesto jsem se svojí pomsty nevzdala. Alespoň ne úplně. Věděla jsem, že moje pomsta by se netýkala jenom mě. Pomstila bych spoustu dalších andělů, které Rada zabila. Přesto se mi na Zemi začínalo líbit a stále jsem se nenaučila bojovat. Také jsem nevěděla jak se dostat zpátky do nebe. Byla jsem si téměř jistá, že bych nevydržela tak dlouho letět na svých křídlech.
„Poslední dobou tě něco trápí, děje se něco?" zeptal se mě Kiiri, když jsme spolu leželi na posteli ve vzájemném objetí. Jenom jsem zavrtěla hlavou a s tím, že jdu připravit snídani, odešla do kuchyně. Začala jsem připravovat pšeničné placky a u toho přemýšlela nad uplynulými měsíci. Bavila jsem se. Byla jsem si jistá, že tak moc jsem se v nebi ještě nikdy nebavila. Nebyla jsem si jistá, jestli mám právo si tak moc užívat. Jestli si to opravdu někdo jako já zaslouží. Právě teď bych měla cvičit, co nejvíce můžu. Pokud se nemůžu vycvičit tady, měla bych odejít jinam. Přesto jsem se usadila v tomto malém městečku a užívám si normální život. Je tu spoustu milých lidí, které nechci opustit. Za tyhle protichůdné myšlenky nenávidím sama sebe. I když bych měla mít jisto v tom, co bych teď měla udělat, pomalu začínám kráčet po cestě, která by pro mě neměla být přístupná.
Začala jsem prostírat stůl pro dva, ale když jsem před sebou na talíři uviděla dvě pšeničné placky, přešla mě chuť. Proto jsem přebývající talíř uklidila a snídani připravila pouze Kiirimu. Špinavé nádobí, které zbylo po mém vaření, jsem umyla a šla se rozloučit s Kiirim. Sice bylo stále brzy, ale Noy si nikdy nestěžoval, když jsem přišla o trochu dřív.
Šla jsem temnou ulicí, na které již byla slabá vrstva sněhu. Věděla jsem, že v období zimy se práce v kovárně trochu zpomalí. Noy bude odhrnovat napadaný sníh a zákazníků také ubyde. V období zimy moc lidí necestuje, proto budeme mít štěstí, pokud budeme mít za celou zimu alespoň tři nabídky od obyvatel městečka. Ale moc mi to nevadilo. Viděla jsem v tom příležitost strávit více času s Tammou a Noyem.
Již naprosto bez problémů jsem zatopila v peci. Už mi to nedělalo žádné problémy. Zasněně jsem se podívala do plamenů. Z nějakého zvláštního důvodu mě přitahovaly. Vždy, když jsem měla chvilku času a věděla jsem, že bych nepřekážela Noyovi, fascinovaně jsem sledovala, jak si spolu plameny hrají a stále mění svojí barvu. Pokaždé jsem u toho měla nostalgický pocit, kterému jsem nerozuměla. Zmateně jsem zatřásla hlavou a smířená s tím, že na tuhle záhadu nejspíš nikdy nepřijdu, jsem popadla koště a vydala se zametat zbylé železné piliny, které jsem včera přehlédla.
Celý den ubíhal celkem rychle. Dokonce mě Noy s Tammou dnes pustili z práce dříve. Noy to vysvětlil nedostatkem práce v kovárně i kuchyni, přesto jsem věděla, že to není úplně pravda. Ale neviděla jsem důvod, proč bych tu měla zůstávat, když to Noy s Tammou nechtějí, proto jsem moc neprotestovala. Až byl čas odejít, vzala jsem si svůj teplý kabát a vydala se opět temnými ulicemi domu.
Cestou jsem viděla všechny lidi, kteří byli stále venku, jak se na mě zvláštně dívají. Nechápala jsem je, proto jsem sklonila hlavu k zemi a v rychlosti pokračovala domů. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že tento den je divný. Najednou jsem na svých ústech pocítila cizí ruku. Začala jsem se okamžitě vzpírat, ale k ničemu mi to nebylo. Útočník svůj stisk ještě více zpevnil. Zděšeně jsem se dívala kolem sebe a v očích všech lidí okolo jsem najednou uviděla pohrdání a nezdravý zájem o celou věc. Nikdo se mi nechystal pomoct.
Před sebou jsem uviděla Kiiriho, který se ke mně opatrně blížil a na tváři mu pohrával škodolibý úsměv. „Zdravím. Opravdu jsem čekal, že když se staneš mojí přítelkyní, budeš ke mně více upřímná. Ale nemusíš se bát, já jsem si už všechno zjistil." pronesl naprosto lehkovážným tónem a úsměv na tváři se mu ještě rozšířil. „Právě teď s těma vyděšenýma očima vypadáš jako vyděšený králíček. Ale už od začátku jsem věděl, že jsi and��l." V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Ztuhla jsem a přemýšlela, kde mohl zjistit, že jsem anděl. Byla jsem si naprosto jistá, že jsem mu nic neříkala ani neukazovala. Když viděl můj nechápavý a vyděšený výraz jenom se usmál a od začátku mi začal vyprávět, jak jsme se poznali: „Když jsme se poprvé potkali v tom lese, viděl jsem tě padat z nebe. Byl jsem si jistý, že to nepřežiješ, přesto jsem tě šel zkontrolovat. Nikdy jsem nemohl udělat nic lepšího. Když jsem tě konečně našel, byla jsi zavázaná v provazech a měla jsi křídla. Samozřejmě, že jsem byl nejprve překvapený. Ale rozhodl jsem se nejdříve dělat, že o ničem nevím. Proto jsem tě rozvázal a provazy schoval. Bylo vážně fascinující pozorovat, jak se křídla okamžitě stáhla do tvých zad. Ale potom jsem si o andělech zjistil úplně všechno. Ani si nedokážeš představit, jak dlouho mi trvalo najít někoho, kdo překupuje monstra. Ale konečně se mi to podařilo a můžu tě prodat, ani nevíš, jaké bohatství jsi mi, a tomuto městečku, přinesla. Za to ti strašně moc děkuji" dokončil vypravování a ulicí se rozlehl jeho šílený smích. Vůbec jsem ho v ten moment nepoznávala. Nechtěla jsem si přiznat, že člověk, který právě stál přede mnou, by měl být ten samý člověk, se kterým jsem žila skoro tři měsíce.
Sklopila jsem hlavu, abych skryla svůj frustrovaný výraz. Byla jsem zklamaná, ale především ze sebe. Měla jsem si mnohem dříve uvědomit, že jsem se probudila bez provazů. Měla jsem si uvědomit, že mě někdo musel vidět. A také jsem neměla doufat, že potkám někoho, kdo by na mě mohl být hodný. Mělo mi už ze začátku dojít, že něco takového si nezasloužím.
Nasadila jsem si masku, u které jsem si byla jistá, že nepropustí žádné emoce. S tvrdým pohledem jsem se podívala na Kiriiho a na všechny lidi stojící kolem mě. Někteří byli jenom normální obyvatelé městečka, některé jsem nepoznávala, takže museli být lovci monster. Přesto jsem mezi nimi neviděla rozdíl. Všichni mi přišli stejní. Neviděla jsem rozdíl mezi útočníkem a přihlížejícím. Všichni byli stejní.
Vytáhla jsem svoje křídla, takže člověk, který mě držel, upadl. Už mě nikdo nedržel a nikdo další se neodvážil pohnout. Naposledy jsem sjela všechny vražedným pohledem a otočila se na podpatku. Pomalu jsem se rozešla dál od všech lidí, ale postupně jsem zrychlovala. Věděla jsem, že to bude pouze otázka času, než se všichni vzpamatují a začnou mě pronásledovat. Věděla jsem, že když zahnu u kovárny a poběžím pořád rovně, dostanu se do nedalekého lesa. Nevěděla jsem, co budu dělat, až jim uteču, přesto jsem se nemohla nechat znovu chytit.
Zrovna když jsem probíhala okolo kovárny, schovala jsem křídla. Nevěděla jsem, jaké mají zbraně, ale právě teď jsem si nechtěla nechat poranit křídlo. V dálce jsem uviděla les a v duchu jsem zajásala. Věděla jsem, že ve tmě v lese mě nebudou moci tak dobře najít, protože lidé ve tmě nevidí. Přesto jsem zjistila, že jsem se radovala předčasně. Kolem mého zápěstí jsem ucítila silný stisk, který mě v mém zběsilém úprku zastavil. Rozeznala jsem Noye. Už jsem nebyla zklamaná nebo zrazená. Už jsem nic necítila. Přesto jsem se pokoušela utéct, ale svoji ruku jsem z jeho sevření nedostala. „Promiň. Chtěli sme ti to říct, ale nemohli sme. Tady máš nějaký jídlo. Snad ti vydrží co nejdýl. A teď už upaluj." prohodil Noy a odebral se zpátky do kovárny. Neurčitě jsem se dívala na dveře kovárny a přemýšlela o tom, co se právě stalo. Nebo jestli se to vůbec stalo.
Když jsem kousek od kovárny uslyšela, jak mezi sebou lidi pokřikují a dohadují se o tom, kde bych mohla být, probrala jsem se. Ranec s jídlem jsem si přitiskla co nejblíže k sobě a znovu se rozběhla směrem k lesu. Snažila jsem se být co nejvíce nenápadná, p��esto jsem věděla, že v momentě, kdy se podívají směrem k lesu, okamžitě mě uvidí. Nebyla možnost, jak bych se mohla na holé louce schovat. Jediné, co jsem mohla, bylo co nejrychleji utíkat k lesu.
Už po chvíli jsem cítila, jak mi dochází vzduch. Litovala jsem toho, že jsem si někdy ve volných dnech nezaběhala a sama sobě slíbila, že začnu více cvičit a už lidem nebudu v ničem věřit. Protože pokud tohle poruším, příště určitě umřu. Pokud se to nestane už teď.
Uslyšela jsem od městečka hlasité výkřiky. Poznala jsem, že mě již zahlídli. Chtěla jsem zjistit, jak daleko jsem se již dostala, proto jsem se za sebe ohlédla. Jenže jsem si nevšimla kamenu, který mi stál v cestě. Zakopla jsem o něj a několika kotrmelci se dostala blíže k lesu. Cítila jsem, jak mi začalo po čele něco téct. Byla jsem si téměř jistá, že je to moje krev, přesto jsem neměla čas to zjišťovat. Okamžitě jsem se zvedla ze země a doběhla pár posledních metrů, které mi zbývali k lesu.
Vběhla jsem mezi stromy a trochu jsem si oddechla. Věděla jsem, že to není konec a musím se co nejrychleji dostat co nejdál od městečka, tohoto kraje a od všech lidí, kteří ví, jak vypadám a kdo jsem. Přesto jsem se najednou cítila mnohem sebejistěji a mnohonásobně se mi zvýšila šance na útěk.