Ráno jsem se vzbudila brzy, proto jsem se rozhodla připravit Kiiriovi snídani. Včera mě Tamma naučila vařit nějaké jídlo, ale nebyla jsem si jistá, jestli se hodí na snídani. Proto jsem chtěla udělat rýžovou kaši, kterou mě naučil Kiiri. Sice jsem věděla, že mi minule hodně pomáhal, ale věřila jsem, že ji zvládnu uvařit sama. Těžší než roztápět pec to určitě nebude.
Talíř s horkou rýžovou kaší ležel na stole a já na sebe byla náležitě pyšná. Svojí porci jsem si již snědla a byla jsem si jistá, že se mi kaše povedla. Nechutnala až moc rozdílně jako ta, kterou jsme dělali s Kiirim. Možná jsem jí jenom trochu moc osladila, ale to mohu dopilovat i jindy. Blížil se čas, kdy jsem měla odejít do kovárny a já přemýšlela, jestli mám Kiiriho vzbudit nebo ho nechat spát. Nakonec jsem se rozhodla pro první možnost, aby mu jídlo nevychladlo.
Se zaklepáním jsem vešla do jeho ložnice, ale Kiiri se v ní nenacházel. Kolem postele měl spoustu knih a všude byl strašný nepořádek. Zděšeně jsem se na tu spoušť koukala. Na chvíli mě napadlo mu tu uklidit, ale za chvíli jsem musela vyrazit do práce a nechtěla jsem se hrabat v jeho věcech. Přesto jsem jenom ze zvědavosti vzala nejbližší knihu, kterou jsem měla po ruce. Zběžně jsem ji prolistovala. Z toho mála, co jsem viděla, se mi sevřel žaludek. Byla to kniha, která obsahovala náčrty a nějaké informace o různých bytostech. Byly tam informace o skřítcích, trpaslících, dracích a bozích. Snažila jsem se uklidit a přesvědčit sama sebe, že to je pouze něco do práce, do které chodí Kiiri nebo ho to jenom zajímalo. Rychle jsem prolistovala knihu a našla obsah. Naštěstí jsem tam nenašla nic, co by nějak naráželo na anděly. Již s větším klidem jsem knihu odložila na svoje místo a spěšně odešla z Kiiriova pokoje.
Vyrazila jsem ke kovárně a při tom přemýšlela o knihách, které jsem v Kiiriově pokoji viděla. Sice jsem si neprohlížela všechny knihy, ale byla jsem si téměř jistá, že by tam žádné informace o andělech být neměly. Alespoň jsem si nebyla vědoma toho, že by andělé byli tak často vyhoštěni na Zemi. A také je možné, že to až moc řeším. Byla jsem si téměř jistá, že jsem mu nedala šanci zjistit, že jsem anděl. Třeba si to hledal jenom kvůli tomu, že se zajímá o nadpřirozeno, neměla bych myslet hned na nejhorší.
Když jsem vešla do kovárny, Noy tu stále nebyl. Přešla jsem k peci, abych mohla splnit svoji první povinnost. Na rámu nad pecí jsem našla krabičku sirek. Otevřela jsem ji a pro jistotu jsem si spočítala, kolik jich tam je. Mám patnáct pokusů. Položila jsem je zpátky na rám a vzala proutěný koš, který byl kousek od pece. S košem v ruce jsem se vydala ven z kovárny a obešla jsem si ji. U stěny byla hromádka dříví, které se mělo použít na udržení ohně. Všechno dřevo, které jsem potřebovala, jsem si naskládala do koše a vydala se zpátky do kovárny. S útrpným pohled jsem se podívala na pec a vzala si sirky znovu do ruky.
Pec konečně hořela. Svými nepovedenými pokusy jsem zničila deset sirek. Přesto jsem si dokázala zapamatovat, jakým způsobem jsem zapálila vítěznou sirku, takže jsem si byla jistá, že mi to příště půjde mnohem lépe. Fascinovaně jsem se dívala do hořící pece, když jsem uslyšela otevírání dveří. Otočila jsem se za sebe a viděla, jak do místnosti vchází Noy. Uznale kývnul hlavou, když viděl hořící pec a vydal se ke mně. „Dneska potřebuju ještě upravit čepel, ale brzo to budu mít. Budeš mi chtít pomoct s rukojetí?" pronesl Noy. Nadšeně jsem zakývala hlavou a odešla od pece, abych uvolnila Noyovi místo a mohl co nejdříve dodělat svoji práci.
Dostala jsem tlusté, kožené rukavice a nějaké náčiní. Noy mě posadil kousek od pece a začal mi vysvětlovat, jak bych měla dýku ozdobit. Také mi ukázal náčrtek celé dýky a přesně popsal, jak bych měla začít pracovat a dosáhnout požadovaného tvaru. Nejdříve jsem nechápala, ale po tom, co mi to Noy sám ukázal, začala jsem postupně všemu rozumět. Začala jsem rukojeť opatrně zdobit. Začala jsem do stále teplé slitiny rýt ostrou jehlou a vytvářet požadované čáry, smyčky a obrazce. Nevím, jak dlouho mi trvalo vyzdobit rukojeť, ale byla jsem do toho tak zabraná, že jsem si nevšimla, že nás Tamma volá na oběd. Z mé soustředěnosti mě probudila až Noyova ruka na mém rameni.
U oběda jsme si povídali o všem možném. Řeč padla i o dýce. Zjistila jsem, že tato dýka, i když bude naostřená, nebude sloužit k obraně nebo k útoku. Je speciálně tvarovaná a ozdobená, že se nehodí na skutečný boj, proto měla sloužit pouze na okrasu. Také jsme se oficiálně dohodli, že vždy dopoledne budu pomáhat Noyovi v kovárně a po obědě budu pomáhat Tammě s úklidem a večeří. Byla jsem šťastná, že budu moci každý den trávit se starým manželským párem.
Blížil se večer a já se chystala jít domu. Rozloučila jsem se s Tammou a Noyem a vyšla ze dveří do chladného nočního vzduchu. Bylo to zvláštní, protože jsem si byla jistá, že ještě včera taková zima nebyla. Otřásla jsem se zimou a chystala se vyjít po cestě směrem ke Kiiriovi domů, když jsem zahlédla temný stín, který se ke mně začal přibližovat. Nejdříve jsem se lekla a o krok nebo dva ustoupila. Když postava přišla blíž, dokázala jsem rozeznat, že se jedná o Kiiriho. „Ahoj, čekal jsem na tebe. Vypadá to, že tě práce u Noye baví, jsem rád." nadšeně jsem kývla hlavou a společně jsme se vydali domů.
Když jsme došli domů, chtěla jsem zabočit ke dveřím, ale Kiiriova ruka na mé mě zastavila. Ani se na mě neotočil a pokračoval v cestě. Kvůli tomu, že držel moji ruku, jsem ho musela následovat. Šli jsme v tichu a Kiiri mi moji ruku stále nepouštěl. Neprotestovala jsem, protože mi díky jeho tělesnému teplu, přestávala být zima.
Vyšli jsme z města a pokračovali po okraji lesa, až jsme došli k malému jezírku. Kolem něj vedl malý můstek, ke kterému jsme došli a následně se na něm zastavili. Stále bez jediného slova jsme chvilku stáli vedle sebe a dívali se na noční jezírko. Měsíc, jak jsem od Tammy zjistila, dnes jasně svítil, a osvětloval krajinu kolem nás. V jezírku se odrážel bílý kotouč a vytvářel zajímavé obrazce. Kiiri moji ruku stále nepouštěl a s pohledem upřeným na jezírko začal mluvit: „Vím, že se neznáme moc dlouho a taky jsme spolu moc nemluvili, ale vždy mě těší s tebou trávit čas." Otočil se ke mně čelem a pokračoval: „Staneš se mojí přítelkyní?" Vyjeveně jsem se na něj dívala. Začala jsem přemýšlet, jestli to je nějaký zvláštní rituál u lidí. Ale neměla jsem tušení, co by ten rituál pro mě znamenal a co bych musela dělat. Ale když jsem viděla jeho prosebný pohled, který jasně naznačoval, že by chtěl, abych s ním souhlasila, rozhodla jsem se. „Ano, budu."