Moje nervozita, která se mě držela již od doby, kdy jsem ráno vstala, dosáhla maxima, když jsem stála před kovárnou, kde jsem měla začít pracovat. Hodně jsem se bála, že něco pokazím hned první den a ani to, že se za mě Kiiri přimluvil, mi nepomůže. Zhluboka jsem se nadechla, abych se trochu uklidnila a poté zatlačila do dveří.
Okamžitě mě ovanul horký, těžký vzduch, který zůstal v místnosti ze včerejšího dne, protože dnes pec ještě nehořela. Vešla jsem do místnosti a zavřela za sebou dveře. Poté jsem se rozhlédla po místnosti a zjistila, že v ní nikdo není. Dostala jsem strach, jestli jsem Noye nepřeslechla a neměla tu být někdy jindy nebo jsem přišla moc brzy. Díky těmto myšlenkám se nervozita vrátila ještě větší, než byla předtím. Nervózně jsem poodešla ode dveří hlouběji do místnosti, když jsem uslyšela šramocení za dveřmi, které se nacházely naproti peci. Na to se dveře otevřely a dovnitř vešel Noy.
„Vidím, žes přišla přesně, jak sem říkal. Mám rád dochvilnost, tak se mi zamlouváš." řekl jen, co mě uviděl a věnoval mi trochu pokřivený úsměv. Já jsem mu věnovala mnohem šťastnější úsměv a oddechla jsem si, že jsem nic nepokazila. Noy zamířil k peci a mezitím mi vysvětloval, co tu budu každý dělat: „Takže, vždycky když příjdeš, zatopíš v peci, pojď, ukážu ti jak."
Noy mi celé dopoledne ukazoval, co tu budu každý den dělat. Měla jsem dojem, že vše chápu. Nebylo to nic těžkého. Vlastně jsem měla pouze roztápět pec a poté malý úklid v kovárně. Jsem si jistá, že to zvládnu. Nejtěžší věc bude roztápět pec. Když jsem se ji snažila zapálit dnes, všechny sirky, které mi Noy poskytnul, se mi podařilo zlomit. Při tom Noyovi stačilo udělat jeden rychlý pohyb a sirku měl ihned zapálenou. Nikdy bych si nepředstavovala, že lidé budou tak šikovní.
Blížila se doba oběda, když měl Noy pocit, že mi vše vysvětlil a sám se chtěl pustit do své práce. Já jsem se vzdálila od místa, kde pracoval, přesně jak jsem měla nařízeno a chtěla začít úklidem. Zrovna v ten moment se otevřely dveře, dovnitř nakoukla hlava starší paní a oznámila nám, že je již připravený oběd. Noy se zvednul, odložil všechno svoje náčiní a vydal se za paní. Chtěla jsem pokračovat v úklidu, ale Noyův hrubý hlas mě zastavil: „Ty s náma nebudeš jíst? Uklidit to můžeš i potom." Překvapeně jsem se na něj zadívala. Nečekala jsem, že mě také přizve na oběd. Byla jsem si jistá, že by chtěl, pravděpodobně, se svojí ženou obědvat sám, proto jsem se pokusila jeho nabídku zdvořile odmítnout.
Mé zdvořilé odmítnutí se nezdařilo. Právě jsem seděla u stolu mezi Noyem a jeho milou ženou Tammou. Před sebou jsem měla plný talíř nějakého jídla. Netušila jsem, o co se jedná, přesto vypadalo velmi lákavě. Když jsem se ujistila, že Noy a Tamma začali jíst, tak�� jsem se pustila do svého jídla. Stále jsem si nebyla jistá, jak probíhá stolování u lidí. Vlastně jsem nevěděla o stolování nic, protože v nebi jsem jedla vždy sama. Jídlo bylo opravdu vynikající. Dokonce ani v nebi jsme neměli tak dobré jídlo.
Po jídle jsme s Noyem vešli zase do kovárny a vrhnuli se na svojí práci. Kovárnou se ozývaly pravidelné rány kladivem o kov a neustálé praskání plamenů v peci. Byla to velmi uklidňující směsice zvuků. Když jsem si myslela, že mám svoji práci hotovou a Noy na chvíli přestal mlátit kladivem do kousku kovu, který měl před sebou na kovadlině, nachomýtla jsem se k němu. Zvědavě jsem se podívala na kousek kovu a zjistila jsem, že se pravděpodobně jedná o čepel nějakého většího nože.
Noy si utřel čelo kouskem látky, kterou vytáhnul z kapsy svých volných, zamazaných kalhot a sledoval můj zájem o jeho práci. „Slečna nikdy neviděla dýku?" zeptal se s úsměvem na rtech a čekal na moji reakci. Zmohla jsem se na zavrtění hlavou a začala zkoumat kus železa z větší blízkosti. Byl to jednoduchý, slabý kousek železa. Vypadal trochu jinak, než normální nože. Vypadalo to, že tento kus železa bude mít ostří na obou stranách. Také už teď mělo mnohem elegantnější tvar než kdejaký nůž. Poté mě napadlo, že i když Noy uková perfektní čepel, stále mu bude chybět rukojeť. Se svojí myšlenkou jsem se podělila a Noy si pouze odevzdaně povzdechl.
„Tys vážně nic jako dýku nikdy neviděla? Nu...co se dá dělat, pokud máš pracovat v kovárně, něco bys vědět měla. Přesně tahle dýka je na zakázku. Objednal si ji jeden bohatej, vznešenej pán. Jedná se o středověkou dýku, kterou vymysleli ve vedlejším kraji. Tahle dýka je v celku vzácná. Většina kovářů neví, jak jí maj ukovat, proto je tahle kovárna výjmečná. Kdybych měl syna, tak bych tajemství, jak tuhle dýku ukovat předal dál, ale takhle si ho vemu do hrobu. Ale zpátky k výrobě dýky. Čepel se k rukojeti přidělá, až když je hotová a nabroušená. Rukojeť se obvykle dělá ze dřeva, ale tahle speciální dýka má rukojeť ze slitiny železa a několika dalších kovů. Uprostřed rukojeti máš díru, na kterou nasuneš čepel tímhle koncem." Ukázal na konec čepele, který byl rovný a bez nějaké větší úpravy. „A to je všechno, co pro teď potřebuješ vědět. A teď odstup, tuhle čepel musím mít do dneška hotovou, zítra se vrhnu na zdobení rukojeti, s tím bys mi možná mohla i pomoct." Při jeho poslední větě mi zasvítili oči. Představa, že se budu moci podílet i na výrobě, mě nadchla. Abych mu již nepřekážela, chtěla jsem odejít zpátky k místu, které jsem předtím obývala, ale ze dveří, vyšla Tamma s prosbou o pomoc s úklidem nepořádku, který zbyl po obědě. Hned jsem se k Tammě nahrnula a chtěla jí se vším pomáhat. Než jsem se stihla pořádně vzpamatovat, byla jsem zatáhnuta do menší koupelny, kde jsem ze sebe musela pečlivě smýt všechen prach, který na mě ulpěl.
Když jsem se, podle mně, dostatečně umyla, vydala jsem se zpátky za Tammou, která zkontrolovala, zda jsem již dostatečně čistá. Musela jsem se několikrát vracet do koupelny, dokud nebyla spokojená. Poté jsme se vydaly do kuchyně. Tam vedle sebe stála dvě vědra. V jednom bylo namočené špinavé nádobí a ve druhém byla čistá voda. Kousek dál stál velký dřevěný stůl, na kterém bylo položeno několik hadrů, nejspíše na utírání čistého nádobí. Tamma mě odvedla ke stolu a stručně mi vysvětlila, co bych měla dělat. Zdálo se to mnohem jednodušší, než zatápět v peci, proto jsem se do toho s nadšením pustila.
Asi v půlce jsem si všimla, jak se Tamma postavila a s bolestivou grimasou si snaží narovnat záda. Došlo mi, že ji už musí bolet od toho, jak se musela stálé sklánět k vědru. Rychle jsem doutřela talíř, který jsem měla zrovna v ruce a přešla k Tammě, abych jí mohla vystřídat. Odvedla jsem ji k židli a šetrně ji posadila. Tamma sice zkoušela protestovat, ale nakonec se mi ji podařilo přemluvit, aby vydržela chvíli sedět a pokud by si myslela, že mi to nejde, může mě kdykoli vystřídat. Když mi to odsouhlasila, vydala jsem se k vědrům a začala umývat zbytek nádobí.
Tamma mě ani jednou nevystřídala, takže jsem z toho dokázala usoudit, že jsem nic nepokazila. Všechno nádobí již bylo umyté, zbývalo ho pouze utřít. I přes moje protesty se ke mně Tamma připojila.
Sice jsem se chtěla opět vrátit do kovárny a z dálky sledovat výrobu dýky, když jsem se dozvěděla, že chce Tamma začít dělat večeři, rozmyslela jsem si to. Měla bych tu pracovat, takže bych se neměla vyhýbat žádné práci a stejně bych se měla naučit vařit.
Spokojeně jsem kráčela ulicí zpátky ke Kiiriovi domů. Tamma byla vážně skvělá společnice, se kterou se velmi dobře povídalo. I když jsem jí nemohla brát jako kamarádku. Měla v sobě spoustu mateřského citu, že se ke mně chovala spíše jako ke své dceři. Dnes mě toho hodně naučila. Sice jsem měla dojem, že si snaží nahradit všechny ty roky, kdy by takto mohla vychovávat svojí vlastní dceru, které se jí nedostalo, přesto mi to nevadilo. S jejím mateřským chováním na ní nešlo hledět jinak, než jako na náhradní matku. Věděla jsem, že jsem začala polevovat na pozornosti, ale všechno tady bylo velmi poklidné. Všichni lidé v tomto městečku byli velmi pokojní. Také jsem věděla, že se za mnou andělé nedostanou a lidé o nás nic nevědí. Nedovedla jsem si představit, že by mě tu čekalo nějaké nebezpečí.