Ráno jsme se chtěli vydat na slíbenou prohlídku města. Měli jsme v plánu najít práci a také sehnat nějakou postel. Kiirion se dnes naposledy vyspal na gauči. Podle jeho otráveného výrazu, který mu vydržel celé ráno a jeho shrbené chůze jsem poznala, že to asi nebude nic pohodlného.
Před odchodem jsme se chtěli nasnídat. Kiirion si nejspíše myslel, že bych měla vařit, když u něj mohu bydlet. V momentě, kdy zjistil, že bych mu něco podpálila, vzdal to a začal vařit sám. Neustále jsem se na něj dívala. Bylo zajímavé pozorovat, jak se snaží něco uvařit. Používal ingredience, které jsem nikdy neviděla. Uvědomila jsem si, že to bude další problém. Sice jsem se chtěla co nejdříve naučit bojovat, přesto se zdá, že se budu muset o lidech dozvědět spoustu věcí, abych mezi ně zapadla, jinak nenajdu nikoho, kdo by mě něco naučil. Nebo pojmou podezření a to je to poslední, co teď potřebuji.
Snídaně proběhla v tichu. Ani jeden z nás neměl potřebu mluvit. Každý byl zabraný ve svých vlastních myšlenkách. Sestavovala jsem si informace, které jsem zatím o lidech měla. Nejdříve mě napadlo, že bych mohla Kiiriona poprosit o nějaký blok, ale potom jsem si uvědomila, že kdyby u mě někdo našel poznámky o způsobu života lidí, vysvětlovala bych to velice těžce. Z toho důvodu jsem si vytvořila svůj vlastní bloček ve své hlavě. Věřila jsem, že nic nezapomenu. Na to byly tyto informace, až moc důležité.
Když byl Kiirion připravený, mohli jsme vyrazit. Alespoň já jsem si to myslela. Kiirion mě zastavil a nesmlouvavě se na mě podíval. „Vážně chceš jít v těchto šatech ven?" Podívala jsem se na sebe a nejspíše pochopila, na co naráží. Moje šaty byly na několika místech potrhané a nebyly moc čisté. Nevině jsem se na Kiiriona podívala a vyčkávala, co bude dělat dál. I kdyby mi chtěl koupit nové šaty, budu muset jít s ním, takže nevidím důvod, proč bychom nemohli vyrazit. Když jsem mu svoji myšlenku předložila, chvíli se na mě zamyšleně díval a nakonec zavrtěl hlavou. „Takhle to nepůjde. Skočím něco sehnat, tak tady prosím chvilku vydrž." a s těmi slovy odešel bez toho, aby se na mě ohlédl nebo počkal na moji odpověď. Trochu uraženě jsem se vrátila do kuchyně a sedla si na nejbližší židli. S povzdechem jsem se opřela o opěradlo a zavřela oči. Teď mi zbývalo jenom čekat.
Když jsem uslyšela cvaknutí dveří, okamžitě jsem vstala ze židle a vydala se Kiirionovi naproti. V rukou měl šaty. Alespoň to tak z mého pohledu vypadalo. Moje domněnka se potvrdila, když mi podával kus látky. Byly to jednoduché, hnědé šaty. Měly podobný střih, který jsem viděla u dívek, když jsme poprvé procházeli hlavní ulicí. Odebrala jsem se do ložnice, abych se mohla převléct. Nevím, kde sehnal moje míry, ale seděly mi naprosto přesně.
Již oblečená jsem zamířila zpátky ke dveřím, kde na mě čekal Kiirion. „Kiiri?" pronesla jsem zvesela a kráčela si to k němu. „Kam bych měla dát svoje staré šaty?" Bez jediného slova mi šaty z rukou vzal. Všimla jsem si, způsobu, kterým se na mě zadíval. Nebyl to stejný pohled, jakým se na mě díval Darel, ale spíše podobný tomu, jak se na mě díval Miri. Zajímalo by mě, co to znamená. I když jsem byla zvědavá a chtěla jsem to vědět, usoudila jsem, že bych nebyla schopná popsat, co vlastně chci vědět, proto jsem se to prozatím rozhodla přejít. Kiirion šaty položil na nejbližší odkládací plochu, kterou našel a vyšel ze dveří.
Procházeli jsme se hlavní ulicí, když jsme začali debatovat o tom, kde bych mohla pracovat. Snažila jsem se zapojit do debaty, ale zároveň jsem pozorovala svoje okolí. Lidé se na nás sice stále trochu zvědavě dívali, přesto jich už nebylo tolik, jako když jsme spolu šli poprvé. I když mě Kiirion vlastně nesl. Myslím, že tohle máme obě rasy podobné. V nebi se také nestávalo, že by po ulici procházel někdo s dalším andělem na zádech. Většinu svojí pozornosti jsem znovu přesunula na Kiiriona a začala více poslouchat, co mi říká. „Na první pohled jde vidět, že nemůžeš dělat nějakou těžkou práci. Takže kovárna, vyráběné zbraní nebo něco stavět nepřipadá v úvahu...Možná bys moh-„ Nemohla jsem nechat Kiiriona mluvit dál. Tohle byla úžasná šance na to, abych si našla někoho, kdo mě naučí se zbraněmi a také měla práci. Nedokázala jsem skrýt svoje nadšení a snažila se Kiiriona přemluvit, abychom se šli do kovárny alespoň podívat.
Sice se netvářil moc přesvědčeně, ale nakonec mě tam zavedl. Všude bylo teplo,spousta kouře a zvláštní smrad. Moc jsem si toho nevšímala a zamířila s Kiirionem za postarším pánem, který právě stál u kovadliny a zpracovával kus rozžhaveného železa. Když jsme přišli blíž k němu, otočil se na nás a otřel si orosené čelo. S Kiirionem se přátelsky přivítal a mě si vůbec nevšímal. Zamračeně jsem se na ně podívala. Nelíbí se mi, jak mají lidé ve zvyku ignorovat všechny před sebou, ale když nejsou s danou osobou v přímé konfrontaci, zajímají se o něho až moc. Potlačila jsem svoje zlostné odfrknutí a čekala, než se spolu náležitě přivítají.
Konečně mi začali věnovat pozornost, ale když Kiirion vysvětlil situaci, starý muž se rozesmál. Kiirion vypadal, jakoby tuto reakci čekal, mezitím co já jsem se na oba nechápavě dívala. „Není možný, aby nějaká ženská mohla pracovat v kovárně. Vždyť bys ten meč ani neudržela svýma štíhlýma rukama" dostal ze sebe skrz svůj smích. Zamračila jsem se a chvíli přemýšlela, co říct. Ve skutečnosti jsem žádnou zbraň v ruce nikdy nedržela. Ale musím se naučit se zbraněmi. Zatím jsem si stačila všimnout, že lidé jsou velmi jednoduchá stvoření, takže si zkusím vymyslet dojemnou historku: „Nikdy jsem meč nedržela, nebo si na to alespoň nepamatuji. Ve skutečnosti jsem ztratila vzpomínky a Kiiri mě zachránil." letmo jsem se na něj podívala. „Chtěla bych zjistit, kdo jsem a odkud jsem, ale také bych se chtěla naučit bránit. Až se vydám na cestu, jsem si jistá, že to budu potřebovat." dokončila jsem s naléhavostí v hlase a prosbou v očích. Při trochu snažení se mi podařilo nahnat nějaké slzy do očí, takže se mi leskly. Bylo to ideální. Muž se na chvíli zamyslel a poté mě poprosil, zda bych nějakou dobu nepočkala v místnosti, ve které jsme se nacházeli a odešel s Kiirionem dveřmi, které byly naproti mohutné peci.