Zase jsem dostala vynadáno za svoje chování. Není možné, aby se anděl mého postavení nechoval dle pravidel. „Nevím, co zase řeší, byl to jen malý vtípek." mručela jsem si pro sebe, mezitím co jsem šla k mému oblíbenému místu. Byl to oltář, na kterém byla postavena dvě obrovská bílá křídla. Ráda se na ně dívám, je to strašně uklidňující pocit. I přes to, když se na ně dívám, mám takový svíravý pocit, že ty křídla tady nechtějí být a někoho hledají. Podle legendy, před několika stovkami let se jeden anděl tak vyznamenal, že mu Bůh dovolil jít k němu. Ale za takovou poctu zaplatil svými křídly.
Nemůžu si pomoct a pořád přemýšlím, jestli je to pravda. Pro anděly jsou křídla všechno. I kdyby mě volal Bůh k sobě, křídel bych se nevzdala. To bych se radši stala padlým andělem. „Ups, už to dělám zase." Anděl mého postavení nesmí mít takové myšlenky. Měla bych být pro všechny vzorem a ne přem��šlet nad tím, že bych se chtěla stát padlým andělem.
Nemohla jsem tu zůstat. Možná... kdybych zůstala ještě chvilku, udělala bych něco, co bych už nemohla vrátit zpátky. S povzdechem jsem se zvedla a zamířila zpátky domů. Po cestě jsem narazila na několik dětí, které si spokojeně hrály s míči a dalšími hračkami, ale když mě uviděly, udělaly mi cestu a jen se na mě dívaly s pokorou v očích. Narovnala jsem ramena a zvedla hlavu. Jsem dcera nejvyššího archanděla, musím mít respekt, ale zároveň si udržovat lásku lidu, proto jsem se k jednomu dítěti sklonila a chtěla ho pohladit, ale ono přede mnou ucuklo. Neměla jsem mu to za zlé. I dětem jako jsou ony, je vštěpováno, že se mají od vyšší vrstvy držet dál a nepřekážet jim v cestě. „Ty se mě bojíš?" zeptala jsem se ho s mírným úsměvem na rtech. Dítě jenom nepatrně zavrtělo hlavou. Lhalo. Stále s mírným úsměvem jsem se zvedla a sáhla do skryté kapsy na mých šatech. Vyndala jsem jedno lízátko a opatrně ho dítěti podala.
Když už jsem si myslela, že si dítě dá říct a lízátko si vezme, přiběhla mladá žena, která dítě popadla a s omluvami, že si její dítě dovolilo být v mojí přítomnosti a určitě mě nějak urazilo, popohnala všechny děti okolo, aby si šly hrát jinam. Žena se na mě ještě jednou podívala a s omluvou také odešla.
Povzdechla jsem si. Takhle je to vždycky. Rozbalila jsem si lízázko a stále s hlavou nahoře jsem zamířila domu. Věděla jsem, že tam teď nikdo nebude. Otec se nejspíš bude s mým mladším bratrem Darelem věnovat ostatním andělům, kteří potřebují pomoc. A o mojí matce otec tvrdí, že se připravuje na cestu k Bohu. Přesto, jak dlouho se může připravovat? Už to bude 153 let. Již před dlouhou dobou jsem si uvědomila, že to není pravda, ale nechtěla jsem do toho nějak zasahovat. Stejně by mi neřekl pravdu.
Dorazila jsem domů a před zrcadlem rozvinula svá křídla. Patřím do rodiny archandělů, takže jsou velká, krásně bílá a hebká. Nemohla jsem se ubránit myšlence, jak by vypadaly, kdybych se stala padlým andělem. Podle informací, které mám, jediné, co by se změnilo, by byla jejich barva. Byly by uhlově černé. Dokázala bych je i přes to mít stále ráda?
Z mého zamyšlení mě vyrušilo vrznutí dveřmi. Okamžitě jsem křídla zase schovala, otec nemá rád, když necháváme svoje křídla na obdiv všem ostatním. Nikdy jsem nepochopila proč, ale jeho křídla jsem nikdy neviděla. Vždycky mě zajímalo jaké má. Určitě budou větší než moje. Je to muž a hlavní archanděl, musí být opravdu úžasné, možná v nich bude i trochu zlata. Při mých myšlenkách jsem se rychle přesunula do mého pokoje a potichu za sebou zavřela dveře. Doma se skoro nevídáme. Nemáme důvod.
Ode dveří jsem měla skvělý výhled na moji harfu. Hraji na ni každý den. Vždy v určitou hodinu je nutno dát celému nebi vědět, že je na čase pomodlit se za všechny ztracené životy na Zemi. Tím pomáháme lidem, kteří ztratili svoje blízké, aby se cítili o něco lépe. S mrtvými toho mnoho neuděláme. Když člověk zemře, jeho život zmizí. I kdybychom mohli, nikomu bychom život nevraceli. Není to přirozené. Jediné co pro lidi můžeme udělat je pomodlit se, aby se co nejrychleji cítili zase šťastně. Pokud bych měla říct svůj názor, který stejně nikdy neřeknu, protože by se ze mě stal automaticky padlý anděl, tak bych lidem nepomáhala. Většina lidí, zvířat a i samotná Země umírá jen rukou člověka, proč bychom se měli modlit za to, aby se měli líp? Ale to není něco, o čem bych mohla rozhodovat. I přes moje postavení, nemám žádnou moc. Tu drží otec a Rada.
Opatrně jsem přejela rukou po strunách. Ozval se tichý, líbezný tón. Začala jsem pomalu hrát skladbu, která všem oznamovala, že přichází čas k modlení. Všichni se museli povinně modlit. Byla to úžasná podívaná, ale již dlouhou dobu jsem to neviděla a rodina archandělů se toho nikdy neúčastnila. Vždy, když ještě hrávala matka, jsme s Darelem koukali z okna na všechny anděly, kteří vytáhli svoje křídla a do hudby linoucí se z harfy, zpívali úžasnou píseň beze slov.
Dohrála jsem skladu a podívala se na Darela, který se na mě celou dobu koukal ode dveří. Potichu zatleskal a vydal se ke mně. „Právě jsi mi připomněla dobu, kdy ještě hrávala matka. Řekni, jaká byla?" Překvapeně jsem se na něj podívala „Ty si na ni už nepamatuješ? Hm...V tom případě...Byla hezká a velmi milá. Její hra na harfu byla vždy úžasná. Už tehdy se říkalo, že je nejlepší archanděl, který kdy hrál na harfu. I když byla z vyšší vrstvy, lid jí měl rád a nebál se jí." Už ke konci mého krátkého vypravování jsem si všimla slz u Darelových očí. „Proč si na ní pamatuješ a já ne? Jsem jen o 10 let mladší. Trávil jsem s ní spoustu času, tak proč si ji nepamatuji?" Při svých posledních slovech se mi skátil do náruče. Začala jsem ho potichu utěšovat a zároveň ho vedla na moji postel, kde jsem ho opatrně položila.
Když se uklidnil, začal se zvedat, že už půjde spát do svého pokoje. Ale těsně před dveřmi s rukou na klice se na mě otočil a pronesl větu, nad kterou jsem musela přemýšlet ještě hodně dlouho: „Nezapleť se moc s otcem a dalšími archanděly. Mám dojem, že s matkou udělali něco oni a já na ní začínám zapomínat, protože o ní chtějí smazat všechny důkazy. Prosím, neměň se."