Když jsem se ráno probudila, byla jsem překvapená, že mě hlava už vůbec nebolí. Teď jsem vážně obdivovala moji archandělskou krev. Začala jsem se pomalu zvedat, aby si to moje hlava náhodou nerozmyslela, ale cítila jsem se skvěle. Na to, že jsem včera dostala takovu ránu do hlavy. Být archandělem se občas vážně vyplatí.
Když jsem chtěla odejít z pokoje, vzpomněla jsem si, že mi otec včera zakázal kamkoli chodit. Vlastně mám být nemocná. Povzdechla jsem si a šla si sednou zpátky na postel. Rozhlédla jsem se po pokoji, abych zjistila, co bych mohla dělat, když mi pohled padl na zrcadlo, které bylo na místě, kde dříve stávala harfa. Nevzpomínala jsem si, že bych ho sem někdy dávala. Přešla jsem k němu blíž, abych si ho mohla pořádně prohlédnout. Bylo to naše zrcadlo z chodby.
Vyšla jsem na chodbu a zrcadlo tam vážně nebylo. Zrovna když jsem nerozhodně stála u místa, kde kdysi stálo, Darel vyšel ze svého pokoje. „Co tady tak postáváš? Jdi zpátky do svého pokoje, měla by sis pamatovat, že máš být nemocná." sdělil mi hned, co mě uviděl. Hned jsem se dala do pohybu, když jsem se v půlce cesty zastavila. Darel mě pořád sledoval, aby se ujistil, že do pokoje dojdu. „Nevíš, kde se v mém pokoji vzalo to zrcadlo? Včera tam ještě nebylo, ne?" Musela jsem se zeptat. Věděla jsem, že pokud bych se nezeptala, přemýšlela bych nad tím celý den a stejně bych na nic nepřišla. Na chvíli se Darelovým obličejem mihla spokojenost. Nebo se mi to jenom zdálo? „Bylo, jen jsi byla moc unavená, aby sis ho všimla. A teď zalez zpátky."
Nedalo mi to a musela jsem nad tím pořád přemýšlet. Sice jsem byla unavená, ale nevěřím, že až tolik, abych si nevšimla velkého zrcadla. Vešla jsem do pokoje a došla zase k zrcadlu. Znovu jsem si ho prohlédla a všimla jsem si malé odřeniny na rámu zrcadla. Jsem si jistá, že když stávalo v chodbě, tak tam nebyla. Možná se mu něco stalo, když se přenášelo do mého pokoje.
Najednou mi hlavou bleskla rychlá vzpomínka. Byl to jenom záblesk, ale strašně se mi z toho zamotala hlava. Musela jsem se přidržet zrcadla, abych neupadla. Proč si vzpomínám, jak přidržuji zrcadlo v chodbě, aby nespadlo, když si jsem jistá, že se to nikdy nestalo? Znovu jsem se podívala na zrcadlo a pořádně si odřeninu prohlédla, ale žádný další záblesk vzpomínek nenastal.
Z mého zkoumání zrcadla mě probudila až rána na okno. Cukla jsem sebou a okamžitě se šla podívat, co se stalo. Okno jsem opatrně otevřela a podívala se na ulici. Dole stál Miri a připravoval se hodit další kámen. V momentě, kdy mě uviděl, zahodil ho na zem. Chystala jsem se něco říct, když mi naznačil, abych byla potichu. Přišel blíže k mému oknu: „Mohl bych tě navštívit?" zeptal se s potutelným úsměvem na rtech.
„Jistě, problém s tím nemám." začala jsem překvapeně: „Ale nebylo by to lepší dveřmi?" dodala jsem hned, co se snažil ke mně vylézt oknem. Chvíli jsme se na sebe překvapeně dívali. Mirimu se podařilo vzpamatoval se jako prvnímu: „ Jdu oknem, protože by mě tvůj bratr odehnal stejně jako včera to dítě. To jsi na to už zapomněla?" Teď jsem byla překvapená zase já. Jsem si jistá, že včera jsem byla ráno u Miriho, a potom šla domů. Určitě u nás nikdo na návštěvě nebyl. Začala jsem mít špatný pocit, a musela jsem si ověřit jeho pravdivost. „Miri, včera ráno, nebyla jsem u tebe?" Když jsem uviděla jeho nechápavý výraz, začala jsem tušit, že je něco špatně. „ To je jedno, dořešíme to vevnitř." jen co jsem to dořekla, jsem odstoupila od okna, aby měl Miri prostor projít.
„Aranis, co tam děláš? To už trpíš samomluvou?" ozvalo se zpoza dveří. Zrovna ve chvíli, kdy stál Miri na rámu okna. Rychle jsem se otočila ke dveřím a všimla si pohybu kliky, jak chtěl někdo otevřít dveře. Na nic jsem nečekala a strčila do Miriho, který stál na okně. Rychle jsem se vydala k posteli, abych nestála u okna. Dveře se otevřely v momentě, kdy jsem byla na půlce cesty k mé posteli a do mého pokoje vešel Darel. „Co jsi dělala u toho okna? Byl tady někdo?" mezitím, co se vyptával, mířil k oknu, aby si našel odpověď sám. Dostala jsem strach a doufala, že se Miri stihl někde schovat a taky, že se mu při pádu z okna nic nestalo. „Jen jsem si chtěla otevřít okno, aby mi sem proudil čerstvý vzduch. A s nikým jsem tady nemluvila. Jen se ti nejspíš něco zdálo." Snažila jsem se hned vyvrátit jeho domněnku, že tu někdo byl. „Jistěže, stejně nemáš nikoho, s kým bys tu mohla mluvit." prohodil ledabyle a odebral se zpátky ke dveřím. „Jistě, máš pravdu." potichu jsem mu přitakala. Darel se jenom pousmál a ode dveří prohodil: „Kdyby se náhodou stalo, že bys neporozuměla tomu, že máš teď dělat nemocnou, zůstat ve svém pokoji a nedávat o sobě nikomu vědět, tak mu vysvětlíme, že to bude vaše tajemství a necháme ho zase jít, ano?" stále s mírným úsměvem odešel z mého pokoje.
Proč jsem měla dojem, že jsem něco podobného už slyšela. Zase jsem měla pocit, jako bych si na něco vzpomněla, ale teď se mi neobjevila přesná vzpomínka. Byl to jen pocit. Chvilku jsem ještě překvapeně stála na místě a pokoušela se vstřebat, co se stalo. Když jsem si vzpomněla na Miriho. Vykoukla jsem z okna, ale Miriho jsem nikde neviděla. Chtěla jsem na něj potichu zavolat, jenže Miri najednou vylezl z nedalekého, před jeho návštěvou jistě upraveného, křoví. Netvářil se moc nadšeně a ve vlasech měl listí, ale nevypadal, že by se mu něco stalo.
Znovu vylezl na rám okna, ale teď už se na něm nijak nezdržoval a rovnou seskočil do mého pokoje. Díky tomuto gestu jsem se na něj vyčítavě podívala. Miri se na mě jenom omluvně usmál a obhájil svoje chování: „Vím, že jsi udělala tu nejlepší věc, co jsi v tom momentě mohla, ale nechci být znovu vyhozen z okna." rychle jsem se na něho podívala a zhodnotila jeho stav: „Stejně se ti nic nestalo. A s tím listím ve vlasech stejně vypadáš líp. Měl bys mi spíš děkovat, za to že jsem tě ještě zkrášlila." pronesla jsem egoisticky a snažila se skrývat úsměv. Jenže když jsem uviděla Miriho uražený výraz a jeho snahu vyndat si zbylé listí z jeho dlouhých vlasů, musela jsem se začít smát.
Naštěstí jsem si včas uvědomila, že bych tu měla být sama a nechtěla jsem znovu přivolat Darela, proto jsem svůj smích zamaskovala kašlem. „Nechtěla by ses mi třeba přestat smát a pomoct mi s tím listím?" pronesl Miri trochu vyčítavě. Ale když viděl, že s k tomu moc nemám, vzal listí, které si již z vlasů vyndal a zamířil ke mně. Když mi došlo, co chce udělat, bylo již pozdě. Snažila jsem se bránit, ale můj odpor byl marný. Miri mi do vlasů zamital všechni listí, které měl v ruce a protože mu to přišlo málo, vlasy mi pořádně zacuchal, aby listí nešlo vymotat tak lehce. Naštvaně jsem se na něj podívala. Ještě víc mě naštvalo, když jsem viděla, jak moc se přemáhá, aby se nezačal smát.
Naštěstí se nade mnou slitoval a listí mi po chvíli přemlouvání vyndal. Já mu následně jeho laskavost oplatila a pro jistotu všechno listí vyhodila z okna. Miriho jsem posadila na svojí postel a sedla si vedle něho, abychom mohli mluvit tak potichu, aby o nás nikdo nevěděl. „Je možné někomu vymazat jenom určité vzpomínky?" Miri se na mě podíval a nejspíš chvíli přemýšlel co odpovědět. „Nejsem si jistý. Máš pocit, že ti někdo vymazal vzpomínky?" zeptal se stále zamyšleně a zkoumavě se na mě podíval. Jenom jsem nepatrně kývla hlavou.
Na chvíli mezi námi zavládlo ticho. Oba jsme se ponořili do svých myšlenek. „Pokud jsem to správně pochopila, tak včera jsem nebyla u tebe, že?" protnula jsem po chvíli ticho. „Chápeš to správně. Včera jsi byla celý den doma. Předevčírem jsi byla u mě. Takže pokud je pravda, že ti někdo vymazal vzpomínky... Napadá tě, kdo to udělal, nebo jak se to stalo?" snažil se ze mě dostat nějaké informace. Snažila jsem si na něco vzpomenout, ale nic mě nenapadlo. Proto jsem pouze zavrtěla hlavou v záporu.
Ještě chvíli jsme probírali určité scénáře toho, co se mohlo přihodit, ale nakonec jsme se rozhodli to už pro dnešek více neřešit. S Mirim jsme se rozloučili a domluvili se, že mě přijde zítra zkontrolovat, zda se mi znovu nevymazala paměť. Cítila jsem se trochu provinile, protože jsem mu zalhala, když se mi pokusil pomoct. Jediný, kdo mi mohl vymazat paměť, byl Darel. Ale to jsem si odmítala přiznat. I když se už nechová jako můj malý bráška, pořád jsem nechtěla věřit, že by mi chtěl udělat něco zlého.