Právě jsem byla v kuchyni, když jsem zaslechla otevírání domovních dveří. Šla jsem se podívat kdo přišel. Vypadalo to, že včera jsem byla celý den doma sama. Dokonce ani v noci nepřišli. Začínala jsem o ně mít strach, bez ohledu na to, jak se ke mně chovají. Pořád s nimi mám hezké vzpomínky a není možné, abych je začala tak lehce nenávidět. Ve dveřích stál otec i Darel. I když vypadali unaveně, zdálo se, že jsou v pořádku. Chtěla jsem něco říct, ale oni kolem mě pouze prošli do svého pokoje.
Chtěla jsem tedy zamířit do svého pokoje a počkat až Miri zase přijde, protože když jsem se ráno probudila, už byl pryč, ale otec mi v tom zabránil. „S kým jsi byla?" nechápavě jsem se na něho podívala a dostala strach. Podle čeho poznal, že jsem s někým byla? Vždyť většinu času nebyl doma. Že by mu něco řekl Darel? Ale ani to nepřipadá v úvahu. On taky nic nevěděl. Nebo to věděl a chtěl, aby si to se mnou vyřídil otec? „S nikým jsem nebyla. Vždyť jsem byla celou dobu doma." řekla jsem trochu nechápavě. Nikdy jsem neuměla moc lhát, ale bylo mi jasné, že teď se musím překonat. Závisí na tom všechno. Otec se na mě podezřívavě podíval. „Vypadáš jinak. Je mi jasné, že jsi byla s někým z té nejnižší vrstvy. Dávej si pozor ať se to už neopakuje. Nebo vás oba stihne trest." řekl naprosto chladně a bez dalších slov či pohledu na mě se odebral do své ložnice.
Po našem rozhovoru jsem byla strašně rozhozená. Zalezla jsem si do svého pokoje, aby mě tak otec nebo Darel neviděli. Hned by jim došlo, že jsem s někým byla. Začala jsem přemýšlet, zda je dobrý nápad se s Mirim stále stýkat. Nechtěla bych ho zatáhnout do problémů. Myslím, že bych měla nejdříve zjistit, jak přišli na to, že jsem s někým byla. Do té doby by sem Miri neměl chodit. Chvíli jsem přemýšlela nad různými možnostmi, když mi došlo, co otec říkal. ‚Vypadáš jinak.' Přešla jsem k zrcadlu, a podívala se na sebe. Žádnou změnu jsem neviděla. Možná mi jenom trochu vyrostly vlasy, ale to není důvod myslet si, že jsem s někým byla. V zrcadle jsem viděla svůj normální odraz. Moje zelené oči, byly stále zelené. Bílé vlasy, zůstávaly bílé. Na sobě jsem měla svoje normální bílé, dlouhé šaty.
„Něco se stalo?" vyrušil mě hlas za mými zády. Okamžitě jsem se otočila a zděšeně se podívala na osobu, jež stála za mnou. Překvapilo mě, když jsem uviděla Miriho. Můj pohled se stočil k oknu, které bylo otevřené. Nejspíš jsem ho zapomněla zavřít. Podívala jsem se zpátky na Miriho a už trochu klidněji mu řekla: „Už sem nemůžeš chodit. Otec něco tuší." mezitím, co jsem mluvila, popadla jsem Miriho za ruku a táhla ho k oknu. Naštěstí se nevzpíral, takže jsem ho mohla normálně vést. U okna jsem od něho trochu poodstoupila a tím mu dala prostor, aby mohl zase slézt dolu. „Dobře, už sem nebudu chodit, ale alespoň dneska večer. Chtěl bych tě někam vzít." poté se bez jediného slova otočil a odešel.
I když byl pryč už nějakou dobu, já jsem stále byla u okna a koukala ven. Přemýšlela jsem nad tím, co mi chce ukázat. A proč pro mě tolik riskuje. Najednou do mého pokoje vešel Darel. Zkoumavě jsem se na něj od okna podívala. Neměla jsem tušení, co by ode mě mohl chtít. „Pojď do kuchyně, otec s tebou chce mluvit." zůstal stát ve dveřích a čekal, až k němu dojdu. Zastavila jsem se kousek před ním a nerozhodně jsem se na něho podívala. On mi jenom pokynul rukou, ať jdu před ním. Stále více nervóznější jsem tak udělala. S Darelem v zádech jsme došli až do kuchyně, kde u stolu seděl otec. Chtěla jsem si sednout dál od něj, ale Darel mi v tom zabránil, když mi odsunul židli hned vedle otce a čekal, než si na ni půjdu sednout. Po kratším zaváhání jsem tak udělala a Darel si sedl hned vedle mě, takže jsem sed��la uprostřed.
„Řekneš nám, s kým jsi teď byla?" zeptal se naprosto klidně. Překvapeně jsem se na něj podívala. Miri v mém pokoji nebyl ani pět minut a odešel asi před hodinou. Kdyby ho viděli odcházet, určitě by mě zavolali dříve. Takže jak se to dozvěděli? Jsem si jistá, že nikdo ze sousedů k nám nepřišel a otec i Darel byli celou dobu doma. „Byla jsem tam sama. Nikdo tam se mnou nebyl. Nechápu, proč si myslíte, že tam se mnou někdo byl. Stejně by neměl šanci, jak se ke mně dostat." řekla jsem všechny argumenty, které mě v tu chvíli napadly a doufala, že to bude stačit. Najednou si Darel vzal do ruky pramínek mých bílých vlasů: „Nezešedly ti trochu vlasy za poslední dobu?" zeptal se a při tom stále zkoumal mé vlasy. Jen co to dořekl, jsem se na ně také pečlivěji podívala, ale žádnou změnu jsem neviděla. Proto jsem jenom zavrtěla hlavou a zvědavě se na oba dívala, kam tenhle rozhovor směřuje. Právě se ve mně prala zvědavost a nejistota. Díky otcově upřenému pohledu, který celou dobu směřoval na mě, ovšem převládala nejistota. „Pokud změnu nevidíš, tak je nejspíš vše v pořádku, můžeš jít zpátky do svého pokoje." ukončil otec náš ‚rozhovor.' Překvapeně jsem se na oba podívala a hledala odpovědi na svoje otázky. Vždyť jsme si vůbec nepopovídali.
Ve svém pokoji jsem hned zamířila k zrcadlu. Pečlivě jsem se podívala na své vlasy, ale vůbec žádnou změnu jsem neviděla. Proto jsem odešla od zrcadla a lehla si na svojí postel. Právě teď bych nejraději usnula, ale věděla jsem, že se mi to nepodaří. Na to jsem měla v hlavě až moc otázek. Proč by mi měly zešednout vlasy? Chtěl si se mnou otec promluvit nebo chtěl jenom vidět mojí reakci? A pokud chtěl vidět moji reakci...Na co jsem měla zareagovat? Zareagovala jsem tak, jak chtěl nebo jsem se nějak prozradila. V hlavě mi vířilo spoustu otázek, na které jsem nemohla najít odpovědi. V posteli jsem se převalila a pohled mi padl na velkou černou věc, která se válela kousek od mé hlavy. Okamžitě jsem se od té věci odkulila a odešla daleko od postele. Když se ta věc ani po chvíli nepohnula, znovu jsem se přiblížila a snažila se zjistit, co to je za věc. Hned jak jsem to zjistila, musela jsem potlačit smích, abych se nezačala smát moc nahlas. Byl to pouze list, který včera vypadl Mirimu z vlasů a já ho nejspíš ráno přehlédla, když jsem uklízela ostatní listy.
Vzala jsem list do ruky a znovu si lehla do postele. Na tváři jsem měla mírný úsměv. Tentokrát jsem přemýšlela, zda Miri večer opravdu přijde a co mi chce ukázat. Pro jistotu jsem zkontrolovala okno. Bylo otevřené. Nechtěla jsem, aby mi Miri na okno házel další kamínky. Nejen, že muselo být těžké je najít, ale začínala jsem mít poškrábané okno. Když jsem přestala přemýšlet o otci a o všem možném kolem něho, přestala jsem mít strach a trochu se uklidnila. I když bylo teprve odpoledne, byla jsem strašně unavená. Proto, než jsem si to vůbec stihla vůbec uvědomit, upadla jsem do klidného, bezesného spánku.
Probudila jsem se pozdě v noci, když se mnou někdo třásl. Ve tmě jsem hned nebyla schopná rozluštit, kdo mě budí takhle pozdě, ale když ta osoba promluvila, okamžitě jsem ho poznala. „Tiše, to jsem já, Miri. Chci tě někam vzít, ale nejdřív se musíš převléct, nevím, jak by se ti pohybovalo v těch šatech. Nebyl jsem si jistý velikostí, takže je možné, že ti to bude trochu velké. Já budu čekat venku, až se převlékneš, tak přijď za mnou." s tím mi do ruky strčil oblečení a hned vyskočil z okna. Chvilku jsem se za ním překvapeně dívala, jak jsem nebyla schopná hned po probuzení normálně přemýšlet. Proto mi to, co právě řekl, došlo až za chvíli. Oblečení jsem položila na postel a vstala z postele. Zrovna, když jsem se chtěla převléct, dveře od mého pokoje se otevřeli a dovnitř vešel Darel. Nejdřív jsme se na sebe překvapeně dívali a nikdo nevěděl co říct. Jako první se vzpamatoval Darel a přistoupil blíž ke mně, abych ho mohla slyšet, i kdyby šeptal. „Až se tě zítra otec zeptá, co jsi včera dělala, tak řekni, že jsi byla celý den v pokoji. V domě jsi byla sama, protože jsme celý den pracovali v Radě, ano?" překvapeně jsem se na něho podívala. „Ale to se stalo předevčírem, včera jste doma byli a..." nedokončila jsem svoji myšlenku, když jsem viděla jeho pohled. Byl lítostivý a vypadalo to, že mi nechce nic přibližnějšího sdělit. „Prostě mě poslechni. To je všechno, dobrou." s tím se odebral zpátky do svého pokoje. Ještě chvíli jsem přemýšlela nad tím, co to mělo znamenat, ale potom jsem si vzpomněla, že na mě venku čeká Miri. Rozhodla jsem to probrat s ním, proto jsem se rychle převlékla a vyskočila z okna, podobně jako on před několika minutami.
Hned jak jsem se ocitla vedle něho, chytl mi ruku a začal mě opatrně táhnout k místu, které mi chtěl ukázat. Proplétali jsme se spousty malými uličkami, až jsme se ocitli v normální čtvrti a mohli jsme jít vedle sebe. V ten moment jsem se rozhodla Miriho zeptat na věc, co mi Darel naznačil. „Miri? Hned po tom, co jsi odešel, tak do mého pokoje přišel Darel. Začal mi říkat, že pokud se mě otec dneska zeptá, co jsem včera dělala, mám předstírat, jakoby včerejšek neexistoval. Myslím, že jsem včera měla ztratit paměť a Darel to věděl. Ale z nějakého důvodu jsem ji neztratila a Darel se mi snaží pomáhat. Ale vůbec nemůžu přijít na to, jak by mi mohl někdo vymazat paměť." s povzdechem jsem dokončila svoje vypravování. Miri, který mi celou dobu věnoval svoji plnou pozornost, se na chvíli zamyslel. „Promiň, ale s tím ti asi moc nepomůžu. Taky to moc nechápu. Taky si nejsem moc jistý, jestli bys měla věřit Darelovi. Je možné, že to je past a chtějí zjistit, jak moc jsi jim oddaná nebo něco na ten způsob. Nebo ti vážně chce pomoct." zkoumavě se na mě podíval a čekal mojí odpověď. Musela jsem se na chvíli zamyslet nad tím, co řekl. Ani mě nenapadlo, že by mi to Darel říkal i pod jinou záminkou, než mi pomoct. „Budu mu věřit." Miri jenom přikývl a zbytek cesty jsme pokračovali v tichosti.
„Mohla bys teď prosím zavřít na chvilku oči? Nechtěl bych, abys přišla o překvapení." usmál se na mě nervózně Miri. Sice jsem byla chvilku překvapená, ale nakonec jsem oči zavřela a čekala jsem, co se bude dít. „Teď se moc nelekni" řekl Miri kousek od mého ucha a vzal mě do náruče. I přes jeho upozornění jsem sebou cukla, když jsem uslyšela jeho hlas, tak blízko u mé hlavy.
Nesl mě jenom kousek, když mě začal pouštět a opatrně mě postavil na nohy. Oči jsem měla stále zavřené, takže jsem nevěděla, kde jsme. Miri mě opatrně chytl a vedl mě ještě kousek dopředu, když jsme zastavili a on mi dovolil otevřít oči. Hned jak jsem je otevřela, uviděla jsem pod sebou úžasnou podívanou. Stáli jsme na kraji nebe a měli úžasný výhled na Zemi pod sebou. Všude bylo spoustu malých světýlek, které se každou chvilku zhasínaly a místo nich se rozsvěcely jiné. Viděla jsem spoustu nových barev, o kterých jsem neměla ani tušení, že existují. Když jsem se podívala pozorněji, byla jsem schopna rozpoznat spoustu malých čísílek, které se každou chvilku měnili. Slyšela jsem, že jsme schopni kontrolovat Zemi právě kvůli všem datům, které nám jsou k dispozici, ale nikdy jsem si nemyslela, že by to mohlo vypadat tak krásně. S úžasem v očích jsem se podívala na Miriho, který se také s úžasem díval na Zemi. Když si všimnul mého výrazu, začal mluvit: „Je jedno, kolikrát jsem tady, vždycky to vypadá úžasně, že? Nikdo o tomhle místě neví, takže se nemusíš bát, že by sem někdo přišel. Pokud budeš někdy potřebovat nějaké m��sto, kde bys mohla být v bezpečí, nebude mi vadit, pokud sem občas zajdeš." řekl Miri a u toho se trochu začervenal. Jenom jsem přikývla, protože jsme nebyla schopna slov. Navíc jsem měla pocit, že kdybych se pokusila něco říct, tak bych celou atmosféru kolem tohoto místa zničila.
Nevím, jak dlouho jsme tam zůstali. Za celou dobu jsme ani jednou nepromluvili. Najednou jsem měla pocit, jakoby se mě události předešlých dní vůbec netýkaly. Měla jsem zase pocit, že všechno může být v pořádku. Už dlouho se nestalo, že bych byla takhle klidná.