Od té doby, kdy mě naposledy mučili, uběhly asi dva dny. Většinu řezných ran mám zahojených, ale křídla jsou stále nedoléčená. Všimla jsem si, že se moje regenerace za poslední dny zpomalila. Nejspíš je to jenom kvůli množství zranění a mému aktuálnímu vyčerpání. Snažím se co nejvíce spát, aby se mi vrátila energie, ale poslední dobou s tím začínám mít problémy. Vždy, když se probudím, můj první pohled patří zrcadlu, které stále stojí přede mnou. Hned pohledem uhnu, ale i přes to vidím, v jakém jsem stavu. Nelíbí se mi to. Ale moji neochotu spát nemá na svědomí jenom můj psychický stav. Stále jsem přivázaná na té tvrdé židli, která je pořád pokrytá mojí krví. Už jsem zkusila požádat o výměnu židle nebo třeba o postel, ale oni se mi jen vysmáli. Vlastně bych měla být ráda jenom za to, že už mě nemučí. Až mě pustí, tak si to s nimi vyřídím. A teprve potom se budu moci pořádně vyspat.
Z mých myšlenek o pohodlnější židli mě vytrhlo až otevírání dveří. Vždy, když se tohle stalo, byla jsem strašně nervózní, protože jsem nevěděla, kdo přichází a co s sebou nese. Nesnášela jsem tuhle chvilkovou nevědomost. Naštěstí cesta ode dveří, k mé židli netrvá tak dlouho. Nejvíc mi na tom vadí, že se to děje tak často. A zrcadlo bylo postaveno tak nešťastně, že jsem neměla šanci v něm zahlédnout nově příchozího.
Dotyčný, co narušil moji chvilku klidu, stanul přede mnou. Musela jsem zvednout hlavu a před sebou uviděla Darela. Zle jsem se na něho podívala. On měl oproti tomu naprosto nečitelný výraz. V ruce nesl zase to divné jídlo. Od doby co tu jsem, mi nic jiného nedávali. Myslím, že mi za tu dobu odumřely všechny chuťové buňky. Vlastně pořád nechápu, proč mě nechávají naživu. Chtěla bych se na to zeptat, ale vůbec se k tomu nemůžu přinutit. Moje hrdost mi v tom brání. A dříve jsem také neměla moc klidných chvil, kdy bych se mohla zeptat. I když pokud se jich nezeptám, nikdy se to nedozvím a právě teď je na to ideální doba. V ten moment jsem se rozhodla. Spolkla jsem svoji hrdost a chtěla se zeptat Darela, který právě stál přede mnou. Zrovna, když jsem otevřela pusu, dal mi do ní lžičku s tím příšerným jídlem. Hned jsem se z toho leknutím zakuckala. Darel se na mě naštvaně podíval a kapesníčkem, který vzal nejspíš z kapsy, mi otřel pusu, protože jsem kvůli leknutí první sousto vyplivnula. „Pokud to nechceš, stačilo říct, nemusel bych se s tebou otravovat." řekl nenávistně a i s talířem odešel z místnosti. Šokovaně jsem se dívala na místo, kde před chvíli stál. Nečekala jsem, že bude až tak mrzutý, možná je dobře, že jsem se ho nezeptala.
Zbylých pár dní probíhalo v naprosto stejném duchu. Všichni vypadali naštvaně a zaneprázdněně a skoro se mnou nemluvili. Byla jsem za to částečně ráda. I když jsem chtěla slyšet ještě jednou jejich hlasy, abych je poznala i podle obličejů a mohla si to s nimi kdykoli vyřídit. Nemínila jsem jim to odpustit. Nic z toho. Pokud to, co otec říkal, byla pravda, pak mě měsíc mučili a naprosto si to užívali. Udělám cokoli, abych nebe zbavila téhle Rady.
Nadešel den, kdy mi řekli, že se koná soud. Moje zranění už byla vyléčená a dokonce mi dovolili se vykoupat. Asi mě chtěli v co nejlepším stavu, i když jsem nechápala proč, soudy se nikdy neprovozovaly veřejně a soud vede Rada. Nechápala jsem je. V místnosti, kde jsem se měla vykoupat, byla pouze malá vana. Nikde jsem neviděla zrcadlo. Před několika dny mi moje zrcadlo, do kterého jsem se bála podívat, dali pryč. Další věc, co jsem nechápala. Pokud jsem už dostatečně vyléčená, chtěla bych se vidět. Hlavně křídla. Chtěla bych je zase vidět v plné kráse. Na rukou mám několik malých jizev, ale nejsou skoro vidět. Další vlastnost mé úžasné regenerace.
Pořádně jsem se vydrhla a zvláštní péči věnovala svým křídlům. Až tady jsem si všimla, co je špatně. Když jsem je viděla v odraze zrcadla, nevšimla jsem si toho, protože na nich skoro žádné peří nebylo, ale teď, když už většina peří dorostla, to šlo skvěle vidět. Moje peří zešedlo. Už nebylo krásně bílé jako kdysi. Nechápala jsem to. Vždyť i předtím mi nějaké peří vypadalo a vždy narostlo bílé. Možná je to množstvím, které mi vypadalo? Nebo možná mi něco dávali do toho hnusného jídla? Chtěla jsem zpátky svoje křídla. Snažila jsem se prozkoumat svoje tělo, zda se nezměnilo ještě něco. Další změnou, které jsem si všimla, byly vlasy. Měly stejný odstín jako moje křídla. Chtěla bych se vidět v zrcadle. Napadlo mě, že to možná nebude vypadat tak špatně. Miri má přece také šedé vlasy a vypadá dobře.
Ještě jsem si umývala svoje křídla, když do místnosti vešel archanděl z Rady. Strašně jsem se vyděsila a křídly se pokusila zakrýt. On ale nijak neřešil, že se právě umývám, a s nevrlým, nezúčastněným hlasem mi řekl, že to mám urychlit. Hned poté zase odešel. Naštvaně jsem se za ním dívala. Chtěla jsem na protest zůstat v koupelně, co nejdéle to šlo, ale potom mě napadlo, že by se vůbec nezdráhali mě z té vany vytáhnout, proto jsem se s neochotou co nejrychleji doumyla a vyšla z koupelny. Přede dveřmi stál ten samý anděl, který mě upozornil na to, že bych už měla odejít. Ještě jednou jsem mu věnovala naštvaný pohled, když mi podával neprůhlednou lahvičku. Můj pohled se změnil na nerozhodný. Moc jsem té lahvičce nevěřila. Archanděl mi jenom poručil: „Pij." Podle hlasu jsem poznala, že je to Khamael. Toho jsem nikdy neměla moc ráda. Chtěl po mně jenom počítat. Chvíli jsem přemýšlela o tom, že odmítnu, ale když jsem viděla jeho výraz, radši jsem to hned vypila. Sice se jim chci pomstít, ale je mi jasné, že právě teď proti nic nezmůžu. Navíc z nich mám strach. Strach z toho, že se v nejbližší době všechno znovu změní a oni mě budou chtít znovu mučit. Doufám, že můj trest bude vyloučení z rodiny archandělů. Potom budu moci cvičit s lukem, nožem nebo čímkoli co najdu, aby je mohla všechny zabít.
Chvilku po tom, co jsem vypila obsah lahvičky se nic nedělo, a proto jsem se nerozhodně podívala na Khamaela, ale najednou se mi zatočila hlava a já začala padat. Cítila jsem, jak upadám do spánku. Byla jsem vyděšená. Co když mě budou zase mučit. Nebo možná udělají něco horšího. Před tím, než jsem upadla do vynuceného spánku, moje tělo zachvátila totální panika.
Probudila jsem se v neznámé místnosti. Vypadala jako normální pokoj. Najednou se otevřeli dveře a dovnitř vešel otec. S úsměvem přešel ke mně a s velmi milým hlasem mi řekl: „Konečně ses probudila. Začínali jsme se o tebe bát. Spala jsi skoro dva dny." mírně se zasmál, ale potom pokračoval: „Je mi líto, ale musíme probrat toho démona. Stále jsme ho nenašli a chceme po tobě, abys šla k soudu. Stačí jenom říct pár věcí, nic závažného se nestane." věnoval mi povzbudivý úsměv a očekával mojí reakci. Nechápala jsem, co ode mě chce. Není to tak dlouho, co mě mučil a teď dělá jakoby nic. Přešel blíž ke mně a chtěl se mě dotknout. Instinktivně jsem ucukla.
„Už nikdy na mě nesahej." zasyčela jsem na něj nenávistně. V otcových očích se objevil zmatek. Jediná opravdová reakce po dlouhé době. Zděšeně se na mě podíval a potom bez jediného slova odešel z místnosti. Nechápavě jsem se na něho dívala. To vážně čekal, že bych se mu teď vrhla do náruče? Zase tak špatnou paměť nemám. Musela jsem se nad jeho chováním zasmát. Smích mě přešel ve chvíli, kdy mě napadlo, proč odešel. Co když mi ta látka v té lahvičce měla vymazat vzpomínky? Teď ví, že mi to vzpomínky nevymazalo a šel se poradit s ostatními, co se mnou udělat. Právě teď jsem si plně uvědomila, jaký mám problém.