Když jsem se začala probírat, cítila jsem, jak se mnou někdo třese a něco křičí blízko mého ucha. Tato situace mi něco matně připomínala, ale pořád jsem byla moc unavená na to, abych myslela, proto jsem jenom trochu zakňourala a chtěla spát dál. Osobě, která se mnou velice nešetrně cloumala, se to nejspíš nelíbilo, tak ve své snaze mě probudit ještě přidala. Naštvala jsem se na dotyčného a prudce se posadila, chtěla jsem mu vynadat, ale bolest hlavy při mém prudkém pohybu mi v tom zabránila. Znovu jsem si lehnula a chytila si svoji hlavu. Měla jsem pocit, jako by se mi měla každou chvíli rozskočit.
Chvíli jsem ležela a už jsem se cítila lépe. Osoba, která mě probudila, byla celou dobu potichu, že jsem si začínala myslet, že už odešla. Opatrně jsem otevřela oči. Nad sebou jsem měla úžasný pohled. Byla jsem v lese a nad sebou jsem viděla koruny stromů. Byl den. Slunce prosvítalo mezi stromy, přesto koruny stromů byly tak husté, že mě neoslepilo. Větve stromů se vypínaly k obloze a vytvářely úžasnou scenérii. Šťastně jsem se pousmála. Byla jsem nadšená, že můžu vidět něco tak krásného.
Můj výhled na koruny stromů mi zakryla něčí hlava. Byl to chlapec. Měl velmi mladou tvář a hnědé kudrnaté vlasy se mu vlnili podél obličeje a dělali jeho obličej ještě mladším. Měl plné rty a snědou pleť. Když měl hlavu nade mnou, slunce se opíralo do jeho zátylku a tvořilo mu svatozář. Nikdy jsem nikoho takového neviděla. Právě teď mi připadal jako skutečný anděl. Nepotřeboval k tomu křídla ani nic podobného. Laskavost z něj vyloženě vyzařovala. Chlapec si odkašlal, když si všimnul, jak na něj nepokrytě zírám. Okamžitě jsem svůj pohled přesunula do boku.
Opatrně jsem si sedla a rozhlédla jsem kolem. Byla jsem v hustém lese. Celou dobu jsem ležela na holé zemi, proto když jsem si prohrábla rukou vlasy, měla jsem je plné jehličí. Povzdechla jsem si. Pot�� se můj pohled znovu přesunul na chlapce. Chvíli jsme se na sebe jenom dívali, když se chlapec chopil slova: „Jsi v pořádku? Neměla bys ležet v lese. Je to nebezpečné a nevíš, kdo tě tu může najít." dokončil svoje kárání. Pouze jsem přikývla na jeho první otázku. Nevěděla jsem, jak bych měla reagovat na druhou část věty, proto jsem ji přešla. Chlapec se na chvíli zatvářil rozpačitě, protože nedostal žádnou větší odezvu. Poté znovu chytnul vítr do plachet a pokračoval: „A kdo vlastně jsi? Nikdy jsem tě ve městě neviděl... Stačí říct, kde bydlíš, odvedu tě domů, nechci, aby ses při cestě zranila. Nevypadáš moc dobře" zakončil s odzbrojujícím a trochu omluvným úsměvem, který již musel dostat spoustu mladých dívek do kolen.
Také jsem se na něj pousmála a u toho rychle vymýšlela co říct. „Js.." chtěla jsem začít, ale hlas se mi zadrhl od toho, jak jsem měla v hrdle sucho. Začala jsem kašlat. Chlapec mi okamžitě podal čutoru, kterou měl pověšenou kolem pasu. S vděčností jsem ji přijala a hltavě se napila osvěžující tekutiny uvnitř. Se slovy díků jsem mu čutoru, již značně lehčí, znovu podala. „Já jsem Aranis." řekla jsem s mírným úsměvem na tváři a také se zeptala na chlapcovo jméno.
Chlapec si stoupnul a s poklonou spustil: „Velice se omlouvám slečno. Bylo ode mě velice nezdvořilé chtít po Vás jméno před tím, než jsem se sám představil. Kiirion, jméno mé." ukončil svůj výstup a já se mu musela zasmát. Znovu si ke mně sednul. Stále trval na tom, že mě odvede domů. Nejdříve jsem se z toho chtěla vykroutit, ale byl neústupný. Věděla jsem, že mým domovem je nebe, ale potom... Nedokázala jsem si vzpomenout na nic jiného. Rychle jsem si procházela informace, co jsem o sobě věděla. Jmenuji se Aranis. Jsem anděl. Mám otce a bratra. Byla jsem vyhnaná. Právě jsem na Zemi a mluví se mnou člověk. Pokoušela jsem si vzpomenout na něco dalšího. Nešlo to.
Se slzami v očích jsem se na Kiiriona podívala a při tom nesouvisle koktala: „Já jsem...Bydlím..." Bylo mi jasné, že obyčejnému člověku nemůžu říct, kdo doopravdy jsem. Alespoň zatím ne. Bezradně jsem si dala hlavu do dlaní a snažila se potlačit slzy. Nevěděla jsem, proč jsem byla vyhnaná. Země se mi líbila. Měla spoustu nových barev, které jsem v nebi nikdy neviděla. Ale chtěla jsem znovu vidět Darela a dokonce i otce. Nevím, jak dlouho jsem pryč, co když mě hledají? A jak jsem se sem vlastně dostala? Najednou mi nic nedávalo smysl.
Z mých myšlenek mě probudil dotek na mém rameni. Se slzami na krajíčku jsem se podívala do Kiirionovi uklidňující tváře. Povzbudivě se na mě usmál a velmi velkoryse mi nabídl, že budu moci nějakou dobu zůstat u něj a také se poptá po doktorovi, který by mi mohl pomoci s mojí amnézií. Vděčně jsem přikývnula a postavila se. Nevydrželo mi to moc dlouho. Jen co jsem se postavila na svoji pravou nohu, tělem mi projela bolest a já bych byla spadla znovu na zem, kdyby mě Kiirion nezachytil. S ruměncem na tváři jsem mu poděkovala a chtěla se znovu postavit. Nedostala jsem ani možnost se od Kiiriona odtáhnout a hned v následujícím okamžiku si mě přehodil na záda. Chvíli jsem byla v šoku a snažila se vstřebat náhlou změnu pozice. Než jsem se stihla vzpamatovat, Kiirion si to už mířil nejspíše k jeho domu. Nejdříve jsem se snažila všelijak slézt nebo ho přemlouvat, ať mě pustí, ale po chvíli jsem to vzdala. Kiirion mě celou dobu ignoroval, takže jsem si připadala jako bych mluvila se skálou.
Nechala jsem se v klidu donést až do menšího městečka na kraji lesa. Kiirion mě nesl hlavními ulicemi. Nejspíše bydlel někde blízko centra. Cestou jsem viděla spoustu dalších lidí. Každý vypadal stejně. Samozřejmě, že každý měl jiné oblečení, účes, držení těla, pohlaví a další věci, přesto každý člověk spěchal a v očích měl prázdný výraz. Nikdo ničím nevyčníval. Všichni mi přišli stejní. Ale z nějakého důvodu, Kiirion byl nějakým způsobem jiný. V jeho očích měl jiskřičku, která ho od ostatních lidí odlišovala.
Cestou jsem si všimla, jak se za námi spoustu lidí otáčí a něco si mezi sebou říkají. Z nějakého důvodu to byly většinou dívky. Nechápala jsem proč. Po chvíli jsem jejich pohled už neunesla, a proto jsem si hlavu položila na Kiirionovo rameno a snažila se ignorovat všechny hlasy, které se kolem nás nesly.
Moje hlava na jeho rameni nevydržela moc dlouho. Když jsem pocítila, že zastavil, hlavu jsem zase zvedla a podívala se na domek, před kterým jsme zastavili. Byl to jednoduchý cihlový dům. Otevřel dveře a odnesl mě do místnosti, která byla velmi skromně zařízená. Většinu prostoru zaujímala velká manželská postel, vedle které byl noční stolek. Naproti dveřím u stěny stála velká, dřevěná skříň, která měla velmi pěkně zdobené dveře. Kiirion mě opatrně položil na postel a odešel s tím, že půjde sehnat doktora.
V místnosti jsem osiřela. Ani jsem si neuvědomila, jak moc jsem unavená. Položila jsem se na postel a hned, jak se moje hlava dotkla polštáře, jsem upadla do spánku plného nočních můr.