Domu jsem došla těsně před svítáním. Byla jsem celkem unavená, ale vůbec jsem toho nelitovala. „Chtěla bych se na to místo zase brzy podívat." zašeptala jsem si pro sebe zasněně, když jsem lezla do svého pokoje. Sice jsem chtěla jít hned spát, ale musela jsem se ještě převléct. Otec by asi nereagoval moc nadšeně, kdyby mě viděl v chlapeckých kalhotách a mikině, které mi Miri přenechal. Proto jsem se znovu převlékla do svých bílých šatů a oblečení, které mi Miri sehnal, uklidila do skříně, aby nebylo moc vidět. Později pro něj budu muset najít lepší místo. Když jsem si byla jistá, že oblečení nejde na první pohled vidět, odebrala jsem se do své postele. Usnula jsem hned, co jsem si lehla.
Moc dlouho jsem nespala. Slunce právě vycházelo na obzor a otec mě už budil. Jen co jsem ho uviděla, zděsila jsem se. Nikdy v mém pokoji nebyl a moje ospalá mysl zatím nebyla schopna normálně přemýšlet. Když si otec všimnul mého zděšení, myslím, že se zatvářil trochu uraženě, ale nijak to nekomentoval. „Měla bys vstávat. Pro anděla není dobré spát tak dlouho. Jen jsem ti chtěl říct, že dneska zase budeme celý den pryč. Včera to bylo trochu neplánované, ale přesto doufám, že si pamatuješ, že máš zůstat doma a nikam nechodit." Jenom jsem stále trochu otupěle přikývla. Čekala jsem, že otec odejde, ale vypadalo to, jakoby na něco čekal. Nechápavě jsem se na něj podívala a čekala, jestli ještě něco řekne. Když se nic nedělo, slova jsem se ujala já: „Potřebuješ ještě něco?" zeptala jsem se stále trochu nechápavě. Otec se jenom trochu pousmál a zavrtěl hlavou. Hned na to odešel.
Stále se zmateným výrazem jsem se dívala na dveře i dlouho potom, co odešel. Snažila jsem si vybavit, co říkal nebo co po mně vlastně chtěl. Najednou mi to došlo. Já vlastně měla zapomenout. Včera byli celou dobu doma a tohle byl jeho způsob, jak si mě vyzkoušet. Musela jsem se zasmát. Měla jsem štěstí, že se mě zeptal hned ráno. Kdybych nebyla tak ospalá a normálně bych uvažovala, určitě by na mě něco poznal. Ale zajímalo by mě, co budu celý den dělat, když nebudou celý den doma a Miri také nepřijde. Nakonec jsem se rozhodla dořešit to potom. Teď jsem se chtěla dospat.
Znovu jsem se probudila někdy odpoledne. Čas jsem moc neřešila,protože pro mě v mém domácím vězení nic neznamenal. Líně jsem vstala z postele a šla pomalu do kuchyně. Až teď jsem si uvědomila, že jsem dneska ještě nejedla. Chtěla jsem si vzít jídlo, když jsem uslyšela otevírání domovních dveří a následné dupání spousty nohou po podlaze. Vyděšeně jsem se ohlédla, když ke mně přistoupilo všech dvanáct archandělů Rady, včetně otce a Darela. Zmateně jsem se na ně dívala, když se kolem mě rozestoupili. Z kruhu vystoupil otec a začal se mnou mluvit: „Máme podezření, že se paktuješ s démonem, proto teď s námi v klidu půjdeš, ať to můžeme prověřit." Zmateně jsem se rozhlédla a pokusila jsem se něco říct na svoji obranu, ale nedostala jsem prostor, abych mohla něco říct. Jeden člen rady, vyšší, postraší anděl, ke mně přišel a chytil mě za ruce, aby mě mohl odvést z domu, ale já jsem se mu hned vyškubla a zkusila jim utéct. Bohužel něco takového očekávali a hned jsem se dostala do sevření dalšího z andělů.
Aby zabránili mému dalšímu útěku, vytáhli křídla, aby zabrali co nejvíce prostoru. Zděšeně jsem se na ně podívala. Nikdo z nich neměl křídla čisté bílá nebo trochu pozlacená. Jejich křídla byla u většiny šedá až černá, s vytrhaným peřím a bez jakéhokoli lesku. Nejhezčí křídla měl Darel, který byl ze všech nejmladší. V jeho křídlech bylo ještě trochu bílé a peří měl zatím všechno. Otec byl přesný opak Darela. Křídla na sobě neměla skoro žádné peří a to, které tam ještě zbylo, bylo uhlově černé. Nezmohla jsem se na jediné slovo nebo na jediný pohyb. Jediné, co jsem teď byla schopná dělat, bylo koukat se na všechny tyto nejdůležitější muže v celém nebi a litovat jejich křídla.
Využili mého zmatení a okamžitě mi zavázali ruce, abych se nemohla bránit. Bohužel jsem stále byla ponořená ve svých myšlenkách a nemohla se soustředit na to, co se s mým tělem děje. Měla bych se právě strachovat o sebe a o to, co se mnou udělají, ale místo toho jsem přemýšlela o oltáři a o křídlech na nich. Pokud všichni andělé z Rady mají takhle poničená křídla, znamená to, že křídla, která jsou vystavena, nepatřila někomu z rady. Nebo se to začalo dít až teď? Jak dlouho tam ty křídla jsou? A čí vlastně jsou? Chtěla jsem na všechny tyto otázky znát odpovědi. Ale něco mi říkalo, že teď nebudu mít moc času něco zjišťovat. Mezitím, co jsem přemýšlela nad možnou korupcí v nebi, se mě chopil Darel a za svázané ruce mě vedl ven před náš dům. Před tím, než jsme vyšli, všichni andělé schovali svá křídla, aby je nikdo neviděl. Alespoň na tuto otázku jsem dostala odpověď. Proč archandělé nikdy neukazovali svá křídla.
Když jsme došli před dům, uvědomila jsem si, že tahle situace pro mě vůbec není dobrá. Nenápadně jsem se rozhlédla okolo sebe a zjišťovala nejlepší možnou cestu na útěk. Zrovna v moment, kdy Darel povolil svůj stisk, rozběhla jsem směrem, kde nebylo moc andělů. Hned se za mnou všichni pustili, ale já vytáhla svoje křídla a snažila se vylétnout na nejbližší budovu a tam se schovat. Nenapadlo by mě, že s touto možností budou počítat. Cítila jsem, jak mi nějaká věc protnula křídlo a já začala padat na zem. Zjistila jsem, že po mně hodili harpunu. V rychlosti jsem se jí snažila vyndat ze svého křídla a chtěla znovu vyletět, ale kvůli zahnutému konci, jsem si zranění ještě zhoršovala. A se svázanýma rukama to taky nešlo moc dobře. Moje ruce z harpuny odendali až archandělé, kteří za mnou celou dobu běželi. Pár archandělů, kteří ke mně doběhli jako první, mě pořádně chytili, abych se nemohla hýbat a někdo mi začal z křídla vyndávat harpunu. Dotyčný se vůbec nesnažil být jemný. Strašně to bolelo a myslím, že si s sebou vzal i kousek mého masa.
Když mi konečně harpunu z křídla vyndali, byla jsem již na pokraji vědomí. Nevěděla jsem, co se se mnou teď bude dít. Právě mě někam unášela rada, kvůli obvinění, které není pravdivé a neměla jsem možnost se nějak bránit. Šance na záchranu byly nulové, protože jediný, kdo by mě mohl zachránit, byl Miri, kterému jsem řekla, ať mě již nenavštěvuje. S dalšími pochmurnými myšlenkami, které se mi v hlavě hromadily jsem upadala do sladkého bezvědomí.