Připravovala jsem se na dnešní procházku s Darelem a při tom si v hlavě pořád promítala náš včerejší rozhovor. Nemohla jsem si představit, že by někdo mohl mít takovou moc, která by dovolovala manipulovat s cizími vzpomínkami. A pokud někdo takový je, určitě to není anděl, ti přece žádnou zvláštní moc nemají. A nebo...
„Aranis, kde vězíš? Dneska ti to trvá přehnaně dlouho." Obořil se na mě Darel ode dveří. „Promiň, jen jsem se zamyslela. Není to nic důležitého bráško, můžeme jít?" Pronesla jsem s nepatrným úsměvem a pořádným důrazem na slovo bráško, pořád si pamatuji, jak mu to vadí. Darel se zmohl jenom na protočení očí a odebral se k odchodu.
Na ulici jsme se vydali na naši klasickou procházku po nebi. Andělé si na naše procházky zvykli a už z nás nejsou tak vystrašení jako na začátku. Přesto by se nedalo říct, že by se s námi chtěli nějak bavit. „Darele? To co jsi včera říkal..." chtěla jsem nenápadně začít konverzaci o tom, co mě celou noc trápilo, ale Darel mě umlčel jediným pohledem, který jasně říkal, že bych měla mlčet. „Aranis, nezmiňuj se o tom nikde. Chápeš? Nic si ode mě nikdy neslyšela." Takhle přísný tón jsem od něj ještě nikdy neslyšela. Možná proto, že si všiml mého vystrašeného výrazu, pokračoval: „Co jsi vlastně udělala, že byl otec včera zase tak naštvaný?" plácla jsem ho přes rameno a se smíchem a možná až příliš nahlas jsem mu odvětila: „Hej, neměl by sis dělat srandu ze svojí starší sestry. Ale pokud to chceš vážně vědět, tak jsem vyděsila jenom pár andělů, když kolem mě procházeli. A já na ně prostě vyskočila." Začala jsem se nekontrolovaně smát. „Vždycky, když si vzpomenu na jejich výrazy, tak-„
Najednou jsem se ocitla na zemi a než jsem se stihla vzpamatovat, celkem tvrdě jsem udeřila věc co mě držela na zemi. Uklidnila jsem se až po tom, co jsem si uvědomila, že Darel zakopl a mě shodil jenom proto, že ve mně hledal oporu. Chvíli jsme na sebe na zemi nechápavě hleděli a potom dostali další záchvat smíchu. Všichni andělé, kteří byli poblíž se radši klidili ještě dál než obvykle, protože pokud by je někdo viděl poblíž mladých archandělů, kteří se válí na zemi a rozhodně se nechovají na svoje postavení, byli by bez soudu odsouzeni. Možná jenom proto, že nás takhle viděli.
Po menší chvilce, kdy jsme se dali do kupy, jsme vstali a oprášili ze sebe všechen prach. Nenápadně jsem se rozhlédla a nikdo se poblíž nás nevyskytoval. Tak jsem aspoň usoudila já. Když jsem se podívala na Darela, všimla jsem si, že se obzvláště pozorně dívá na jeden dům, ale když jsem se tam podívala, nikoho jsem neviděla. „Darele? Co tam vlastně je?" Na svoji otázku jsem nedostala odpověď. Místo toho mě Darel chytl za ruku a táhl mě dál po naší trase.
Když jsme už nějakou chvíli chodili, došli jsme do nákupní čtvrti, kde se zase začali objevovat andělé, přesto se nám snažili držet z cesty. Jak jsem se rozhlížela kolem sebe, uviděla jsem kousek od nás stánek se zmrzlinou. Byla to ta nejlepší zmrzlina v nebi, tak jsem se automaticky vydala směrem ke stánku, jenže jsem si neuvědomila, že mě Darel stále drží za ruku. Bohužel pro mě, Darel je mnohem větší a silnější než já, takže on si v klidu pokračoval v cestě, mezitím co já jsem se jen lítostivě koukala na vzdalující se stánek se zmrzlinou. Odmítala jsem se vzdát tak dobré zmrzliny, tak jsem se pokusila upoutat Darelovu pozornost, jenže on byl zabraný do svých myšlenek a vůbec mě nevnímal. Zkusila jsem ho zatahat za rukáv, ale nedostala jsem žádnou reakci. Neměla jsem moc času, než se úplně vzdálíme stánku se zmrzlinou, proto jsem musela zvolit možnost, která ho určitě probudí. Alespoň jsem v to doufala. Rychle jsem osvobodila svoji ruku z jeho sevření, vyskočila jsem mu na záda a zakryla mu oči.
Darel se sice probral, ale taky se dost lekl, takže sebou škubl tak, že jsem se na něm neudržela a znovu jsem skončila na zemi. Nechápavě se na mě podíval a hned jak se vzpamatoval, si ke mně klekl a začal se mě starostlivě vyptávat, zda jsem v pořádku. „Vždycky jsi byl takhle starostlivý, viď?" Musela jsem se pousmát nad jeho chováním, i když Darel to neshledával tak vtipným jako já. „Cos to zase vyváděla? Mohla sis něco udělat. Vezmu tě za léčitelem. A taky bychom se měli vydat pomalu domu, takže...." Přestala jsem jeho starostlivou samomluvu poslouchat. Když si mě vzal do náruče a začal mě odnášet dál od stánku se zmrzlinou, zpanikařila jsem. „Darele počkej, nechci za léčitelem. Ale jako omluvu, že jsi mě začal na naší společné procházce ignorovat, mi můžeš koupit zmrzlinu." Zastavil se a nechápavě se na mě podíval. „Takže...Tys na mě vyskočila, vyděsila mě a následně se zranila jenom kvůli zmrzlině?" Začala jsem přikyvovat a vychvalovat svoji oblíbenou zmrzlinu. Darel si nad mým blekotáním jenom povzdychl. „Co s tebou mám dělat. Jdeme." opatrně mě položil zpátky na nohy a se mnou v patách se vydal ke stánku.
Darel mi jako omluvu koupil zmrzlinu a šli jsme se posadit na lavičku dál od rušného centra. Potichu jsme jedli zmrzlinu, když jsem si všimla nepatrného pohybu u jednoho domu. Pozorněji jsem se tam zadívala a začala jsem rozeznávat osobu. Normálně bych se zvedla a šla bych se tam podívat, ale Darel mě zarazil. „Sleduje nás už od začátku, nech ho být..." Chvíli bylo ticho a poté, jakoby si něco uvědomil, znovu spustil: "Nebo si všichni tři můžeme zpestřit odpoledne a po naší malé přestávce si můžeme zahrát na schovávanou." Spiklenecky na mě mrkl a já se na něj překvapeně podívala. Nepamatuji si, že by někdy byl pro nějakou špatnost. Ve skutečnosti vždy držel s otcem a nikdy se skoro nebavil. I když při našich procházkách byl vždy uvolněný a vždy se o mě skvěle staral. I když je mladší. „To je mi celkem překvapení. Netušila jsem, že by si vždy striktní Darel, chtěl zpestřit odpoledne tím, že si z někoho udělá srandu. Ale zní to jako zábava, takže souhlasím." Taky jsem na něj mrkla a snažila se co nejrychleji sníst zmrzlinu, abychom už mohli jít a náš stalker se nezačal moc nudit.
I když jsem měla zmrzlinu už dávno snězenou, Darel si očividně užíval moji nedočkavost a tak s jezením svojí zmrzliny ještě zpomalil. „Víš Aranis, tahle zmrzlina je strašně dobrá, měli bychom sem chodit častěji." Čím víc mluvil, tím jsem byla podrážděnější, protože jedl mnohem pomaleji. „Dobře, chápu. Až se příště zase vydáme na procházku, tak si ji koupíme, ale už prosím jez. Co když se začne nudit a odejde?" Darel se začal smát a málem se mu podařilo kydnout na mě jeho zbylou zmrzlinu. Ale on to vůbec neřešil a mezi záchvaty smíchu se mu podařilo říct: „Když je to stalker, nebylo by to spíš dobře?" Tímhle mě na chvíli vyvedl z míry a musela jsem se zamyslet, ale pak jsem si uvědomila, že kdyby zmizel, tak bych přišla o všechnu zábavu. Takže jsem jenom zavrtěla hlavou na nesouhlas. Což Darel přijal jenom s odevzdaným úsměvem a rychle dojedl svojí zmrzlinu, protože se mu začala roztékat. I když se naše bílé oblečení již nedalo nazývat bílým po naší návštěvě se zemí, nevypadalo to, že by si ho chtěl ušpinit ještě více.
Zrovna jsme se proplétali zapadlou uličkou, když Darel už funěl, jak nebyl zvyklý zbytečně běhat, zatímco já byla stále svěží a připravená běhat celý den. Proto jsem běžela první a Darela táhla za sebou. Při mojí pravidelné kontrole Darela, zda ještě nezkolaboval, jsem do někoho vrazila. Okamžitě jsem Darela pustila a zachytila osobu, kterou jsem nedopatřením shodila. Zjistila jsem, že to je to dítě ze včera, kterému jsem chtěla nabídnout lízátko. Zděšeně se na mě podívalo, ale zůstávalo v mojí náruči. „Promiň, jsi v pořádku? Nechtěla jsem tě shodit." A při tom jsem ho opatrně pokládala zpátky na nohy. Chlapec něco potichu zamumlal a při tom se stydlivě díval na zem. Chvilku jsem se snažila rozluštit co říkal, ale poté jsem to vzdala a poraženecky ho požádala, zda by to nezopakoval. „Když mi dáte to lízátko ze včera, nebudete potom tak smutná?" Překvapeně jsem se na chlapce podívala, a když viděl můj nechápavý výraz, snažil se to trochu dovysvětlit: „Když jsme včera odcházeli, tvářila jste se strašně smutně." I když měl takhle úžasný proslov, ani jednou se mi nepodíval do očí. Proto jsem si dovolila nenápadně podívat na Darela, který stále popadal dech, ale už vypadal o něco lépe. Taky jsem si všimla, že nás náš stalker dohnal a teď taky nenápadně čeká, co se bude dít.
Vyt��hla jsem z kapsy lízátko a něžně poručila chlapci, aby se na mě podíval. Chlapec pouze nepatrně zvedl hlavu, ale hned jí vrátil do původní pozice. Povzdechla jsem si. „Pozvedni hlavu a řekni mi svoje jméno." Poručila jsem mu přísně. Chlapec hned poslechl a koutkem oka jsem si všimla, že i Darel sebou nepatrně cuknul. Chlapec jako anděl nižší třídy nemůže neuposlechnout. I kdyby chtěl. Vystrašeně se na mě podíval a rozklepal se. „Jmenuji se Amitiel." Vyhrkl a chtěl zase sklopit hlavu, ale uvědomil si, že nemůže. Pořád platil můj rozkaz. „Promiň, ale neskláněj pořád tu hlavu, ano? Teď nás nikdo nevidí, takže to nevadí." Pohladila jsem ho po hlavě a podala mu lízátko. Amitiel se poprvé v mojí přítomnosti pousmál a lízátko si opatrně vzal. Opět jsem ho pohladila po hlavě, rozloučila se s ním a poslala ho domů.
Hned jak Amitiel zmizel, Darel si uvědomil, že se chystám znovu rozeběhnout. Na jeho tváři se objevil výraz trpícího a radši mě zastavil. „Hej ty, vylez. Víme o tobě už dlouho," zavolal na neznámého, aby už nemusel dále utíkat. „Už jste si dohráli?" na cizincově tváři panoval povýšenecký úšklebek a začal se k nám přibližovat. „Jsem Miri a chtěl bych něco vědět o té slečně za tebou." Darel se automaticky postavil přede mě a zaštítil mě svým tělem. Uličkou se rozlehl smích Miriho, který se začal přibližovat ještě víc. „Stůj! Víš před kým stojíš? Okamžitě si rozmysli, co chceš udělat!" Zakřičel na něj Darel a začal mě popostrkovat víc dozadu. Jenže to se mu nepovedlo, protože jsem se vecpala vedle něj a mnohem klidnějším hlasem než Darel jsem odvětila: „Pokud ode mě něco chceš, měl by ses podle toho chovat. Až se naučíš správným způsobům, tak si tě vyslechnu." S tím jsem vzala Darela za ruku a odtáhla ho zpátky na hlavní ulici. Po ní jsme pokračovali v tichu. I když jsem byla po střetnutí s tím nadoukaným andělem chvíli naštvaná, velmi rychle mě vztek přešel, protože tohle bylo poprvé, kdy jsme s Darelem něco takového podnikli, vážně jsem se dnes bavila.
Po zbytek naší procházky jsme se ještě párkrát otočili, ale Miri za námi už nešel. Proto jsme si mohli zbytek dne užít, tak jak jsme chtěli. Blížilo se jaro a andělé ho chtěli patřičně oslavit, proto se v nebi vyskytovalo pár kolotočů, na které se mi podařilo Darela přemluvit. Snažila jsem se mu zvednout náladu, kterou měl od doby, co jsme potkali Miriho špatnou, a i když se snažil tvářit naprosto normálně a celou dobu se smál, věděla jsem, že ho něco trápí. Večer se ho po modlitbě zeptám, jestli o Mirim něco neví a taky co se s ním poslední dobou děje. Ale teď jsem nechtěla Darelovi kazit náladu ještě víc, takže jsem se soustředila jenom na jeho rozveselení.
Domů jsme přišli těsně před modlitbou, takže jsem si nestihla s Darelem promluvit. Chtěla jsem se za ním stavit po modlitbě, ale když jsem vstoupila do jeho pokoje, tak už spal. Přišla jsem blíž k jeho posteli a chtěla jsem ho probudit, ale těsně před tím, než jsem tak učinila, něco mě zarazilo. Vypadal strašně strhaně a nemocně. Zajímalo mě, co se mu stalo. Co s ním otec dělá a na čem pracuje hlavní Rada archandělů. Ale ať je to cokoliv, můj mladší bráška by se tím neměl tolik stresovat. Jen jsem ho něžně pohladila a opustila jeho pokoj.