Ráno bylo hrozné. V pokoji, vlastně na celé škole, jsem byla sama. Nikdo mi už nezbyl. Hodiny byly tiché a truchlivé. Quinn protentokrát byla zticha. A učitelé všem řekli pravdu. A taky řekli, že Quinn je nejvyšší přeměňovač. Ale Zyra tvrdila, že ne. Kdo lže?
Den jinak probíhal poklidně. Jenom se strhlo pár šarvátek. Učitelé to museli zklidnit. A taky nastalo uvedení do reality. Učitelé museli žákům říct, že mezi sebou mají nejvyššího přeměňovače. Quinn se tvářila tak skromně. Jaká hezká přetvářka. Nakonec měla promluvit.
Quinn: Nečekala jsem to. Děkuji moc vám všem, že stojíte za mnou. Slibuji, že vám pomůžu.
No jistě. Je zbabělá a moc rozmazlená. Nevěřila jsem jí ani slovo. Navečer byla oslava na počest nejvyššímu přeměňovači. Já ale chyběla. Nemůžu jí věřit. Je tak falešná. A tak jsem radši večer strávila na vyhlídce. Navštívila mě i Ladiová. Prosila mne, abych Quinn dala šanci. Ne. Nemů��u. Nejde to. Prostě ne. Nakonec to ona vzdala a odešla. Já zůstala sama. Opět. Slzy si našly svou cestu do mých očí a sami se spustily. Zvlhčily mé tváře. Zahřály mě. Ale stále jsem cítila jen chlad. Večer jsem usnula pozdě. O půlnoci...
Les. Psi. On. Krev...
Opět jsem se vzbudila spocená a v půl druhé ráno. Proč? Už nemá kdo zmizet. Pak jsem ale slyšela křik.
Někdo: Poplach! Vychází z lesa! Pomozte mi!!!
Okamžitě jsem vyběhla. Všichni stáli před akademií. Z lesa začali vycházet poslové černé magie v čele s ním. Mužem se zelenýma očima. Ředitelka si stoupla před nás, stejně jako ostatní učitelé.
Scharlová: Co chcete?
Muž se zelenýma očima: Vy to víte. Moc dobře. Ať si stoupne před ostatní.
Učitelé se na sebe podívali, ale nakonec kývli. Do předu vystoupila Quinn. Muž se začal smát.
Muž se zelenýma očima: Chci pravého nejvyššího přeměňovače. Ne náhradu.
Učitelé se po sobě překvapeně podívali. Byli si jistí, že to je Quinn. Quinn se na muže ukřivděně podívala. On se jen ušklíbl.
Muž se zelenýma očima: Fajn. Dám vám nápovědu. Nikdo by nečekal, že to bude ona. Má jinou krev, než vy všichni ostatní. Jde to poznat podle dotyku a chuti. Už jsem ji chutnal. Když jsem ji zranil. V jejím pokoji, než jsem unesl poslední dívku. Natrhl jsem jí krk. Ne?
Svět kolem mě zamrzl. Všichni se na mě otočili. Já se vyděšeně rozhlížela. Muž se začal smát.
Muž: Že ti to nedošlo, to se divím. A ani nechápu, jak se ti podařilo skrýt svou magii. Dělala jsi nicku. A teď? Nejvyšší přeměňovači?
Byla jsem zticha. Všichni ostatní se klepali a čekali, že jim pomůžu. Nejsem to já. Prostě ne. Nejsem.
Bella: Já to nejsem. Neumím se ani přeměnit.
Muž: Víš to jistě?
Bella: Samozřejmě.
Muž: Škoda. Ale ještě tady máš ode mě dárek.
Předhodil přede mě pytel. Kozlem ho nechal zmizet. Ten pohled, co se mi naskytl... Bylo tam Lukovo tělo. Hlava byla oddělená. Začala jsem ječet. Hystericky. Brečela jsem. Ale pak jsem ucítila, jak mnou cloumá magie. Stoupla jsem si. Měsíc se jasně rozzářil. A začalo to. Moje pusa se prodloužila a narostly v ní mnohem silnější a větší zuby. Barva očí se mi rozjasnila. Moje klouby a kosti začaly praskat, jak se měnily. Místo nehtů jsem měla ostré drápy. A pak mi začala narůstat srst. Bílá s šedými konci. Tak, jak Zyra předpověděla. A nakonec se proměna dokončila. Měsíc mě ozářil. Byla jsem vlk. Muž se ušklíbl. Přeměnil se také na vlka. Černého s jasně zelenýma očima. Ve vzteku jsem se na něj vrhla. Tohle nebyl boj, jako tehdy v pokoji. Tohle byl boj na život a na smrt. Chlupy létaly vzduchem a naše vrčení a štěkání a kňučení muselo být slyšet přes celý les. Už jsem pomalu nemohla. Začínala se mi točit hlava. On se přeměnil zpět.
Muž: Buď se mi vydáš, nebo takhle skončí i ostatní.
A ďábelsky se usmál. Já na něj nepřestávala vrčet.
Muž: Pokud mě budeš chtít najít, běž do lesa.
Otočil se a společně se všemi jeho příslušníky odešel pryč. Do lesa. Lukovo tělo tu nechal. Přeměnila jsem se zpět a doplazila se k Lukovi. Začala jsem u něj brečet. Chytla jsem jeho ruku. Hlavu si dala na jeho rameno. A tak zůstala. Moje srdce jakoby umíralo. Nakonec mě od bolesti osvobodil spánek...