Alex mě vedl přes celý palác. Všichni se mu tu klaněli. Na mě se divně dívali. Šeptali si mezi sebou. Asi už tušili, kdo jsem. Zrovna kolem nás procházela skupina holek. Všechny byly oblečeny v roztrhaných kusech oblečení. Měly rozcuchané vlasy. Jakmile spatřily Alexe, sklonila hlavu, pozdravily a rychle se vypařily. Tázavě jsem se na Alexe podívala.
Alex: Otrokyně...
Aha... Chudinky. Musí být úplně zničené. Vždyť byly hubenější než malý stromek.
Bella: To, že jsou otrokyně neznamená, že nemají dostávat jídlo.
Alex: Dostanou ho jen tehdy, když něco udělají perfektně. Jinak ne.
Bella: jsi krutý.
Alex: Ty drzá.
Bella: Drzost mi zvyšuje sebevědomí.
Alex se jen uchechtl. Zavedl mě do nějakého pokoje. Byl bílo modro stříbrný. Vše bylo slazeno. Čekal, že přijdu.
Bella: Asi jsi tušil, že přijdu.
Alex: Ano. Neměla jsi jinou možnost. Tak jsem to chtěl. Takže... Toto je tvůj pokoj. V levo vedle tebe mám pokoj já a v pravo má pokoj tvoje osobní služebná.
Alex hvízdl. Ze dveří na pravé stěně vyšla služebná. Třásla se a měla sklopenou hlavu.
Alex: To je Kalista. Kalisto, tohle je tvá paní. Bella.
Bella: Těší mě.
Kalista: Mě... Mě taky...
Alex: Nekoktej!!!
Alex byl na ně moc krutý. Bylo to vidět. Kalista se ho bála. Alex poté odešel. Celý den jsem strávila v pokoji. Kalista byla vedle ve svém pokoji. Navečer za mnou přišla. Nesla v ruce šaty.
Kalista: Má... Má paní. Toto... Toto posílá pán... Máte... Si to obléci. A... A pak s ním povečeřet.
Bella: Proč mi to neřekne sám?
Kalista: Nevím...
Bella: Mimochodem tykej mi. Jsem Bella.
Kalista: Já Kalista. Ale říkají mi Kalis.
Bella: Těší mě. A nemusíš se bát. Neubližím ti.
Kalista: Už jsem si zvykla, že mě každý ponižuje a každý mi ubližuje.
Bella: A od kolikati let tu jsi?
Kalista: Od desíti. Teď je mi devatenáct.
Vždyť je tak mladá. Chudinka.
Kalista: Ale teď zpět k věci. Máš povečeřet s pánem. Prosím, oblékni si toto.
Bella: Ne. Zůstanu ve svém oblečení na důkaz toho, že se nepoddám.
Kalista: To je tvoje rozhodnutí. Pojď se mnou.
Kalista mě vedla pryč z mého pokoje. Zastavila se před krásnými dveřmi. Měly do sebe vyryty ornamenty.
Kalista: Tady to je. Pán je tam sám. Nikdo jiný tam nemůže být. Prosím.
A otevřela mi dveře. Ještě než je zavřela mi popřála hodně štěstí. Pak dveře klaply. Vevnitř seděl Alex u stolu. Lehce se zamračil, když pochopil význam toho, proč mám na sobě jenom svoje oblečení. Ale nic neříkal. Slušně mě zavedl ke stolu a odsunul mi židli. Jakmile jsem si sedla, zasunul ji i se mnou. Pak si sám sedl na své místo. Jakmile nám donesli sluhové jídlo, začal se ptát.
Alex: Tak, Bello, líbí se ti tu?
Bella: Je to tu pozoruhodné, ale přes to mi chybí volnost. A nelíbí se mi, jak tady s lidmi zacházíš.
Alex: To je moje věc. Vládnu jim.
Bella: Není to tvoje věc. Oni kvůli tomu trpí.
Alex: A DOST!!! TO NENÍ TVOJE VĚC!!!
Bella: Fajn.
Zvedla jsem se a odešla...
Alex
Naštvala mě. A to hodně. Nikdo mě nedokázal takhle vytočit. Kurňa to je strašná ženská. Zajímalo by mě, jak dlouho to s ní přežiju. Večeři jsem dojedl tedy sám a pak se vydal na pokoj. Ale pak jsem slyšel hlas Belly. A Kalisty....
Bella
Jakmile jsem vstoupila do pokoje, frustrovaně jsem si prohrábla vlasy. Ten chlap je fakt děsný. Jak to tu s ním mám vydržet? Do pokoje vešla Kalista.
Kalista: Bello? Jsi tu brzo.
Bella: Je totálně děsnej. Jak to tu s ním můžete vydržet?
Kalista: Zvyk. Je to krutý vládce. Každý se ho tu bojí. Až na jednu ženu. Spíše dívku. Je jí dvacet.
Bella: Kdo to je?
Kalista: Scarlet. Je potrhlá a ovládá oheň. Dal ji uvrhnout do žaláře.
Bella: Za co?
Alex: To tě vůbec nemusí zajímat.
Prudce jsem se otočila. Nenávistně jsem se mu pod��vala do očí. Můj pohled mi oplatil úšklebkem.
Bella: Nevíš, že poslouchat za dveřmi je neslušné???
Alex: Můj palác, má pravidla. Já můžu. Takže ti teď nařizuji, abys okamžitě šla se mnou. Tvůj trest bude jednoduchý. Budeš spát u mě v pokoji.
Bella: COŽE????
Alex: Slyšelas.
Krev ve mě vřela. Cítila jsem i magii. Dostávala se na povrch. Neumím to kontrolovat. A pak se to stalo. Moje skořápka praskla. Proměnila jsem se ve vlka a bez váhání jsem na Alexe zaútočila. On se proměnil. Byl to opět nelítostný boj. Kalista se vzdálila a vyděšeně to pozorovala. Po chvíli mě přitiskl k zemi. Kousl mě v boji do nohy. A navíc neuvažuju jasně. Jen chytit a zabít. To je to jediné, co teď mám v hlavě. Jakmile mě přitiskl, oba jsme se proměnili zpět. Alex měl výtězný úšklebek. Já se na něj s očima plných nenávisti dívala.
Alex: Je rozhodnuto. Dnes večer spíš u mě.
Pak odešel. Chodila jsem přes celý pokoj. Nadávky z mých úst se doslova sypaly. Pak jsem se uklidnila. Alespoň trochu. Vyřešená Kalista se stále tiskla ke zdi.
Bella: Už jsem v pohodě. Nemusíš se bát.
Kalista: D... Dobře. Připravím vám py... Pyžamo.
A rychle šla ke skříni. Nechtěla jsem ji vyděsit. Zastyděla jsem se. Kalis mi podala pyžamo, které mě dostatečně krylo. Děkovně jsem se na ni usmála. Kývla, že chápe. Podle jejího výrazu jsem usoudila, že něco takového se stalo jí. Nedalo mi to a musela jsem se zeptat.
Bella: Tobě se něco takového stalo?
Kalista: Dá se tak říct. Jenom ne s pánem. Když tu uděláš něco špatně, nastává trest. Od dvanácti do třiceti pěti tě někomu předhodí. Nějakému chlapovi. U kluků je to jinak. Předhodí ho nějaké ženské. Od třiceti šesti do padesáti pěti je tělesný trest. Od padesáti šesti do šedesáti pěti tě týrají psychicky a od šedesáti šesti ti nedají najíst nebo napít a víc tě zaměstnají.
Bella: Ale to je kruté!
Kalista: Život je krutý. Ale díky tomu, jak se k nám chová, jsme tvrdí a nebojácní. Přežijeme toho hodně. A jsme věrní. Da nám pravý život. Nechá nás po řádné výchově být. A můžeme tu žít a bojovat. Ale výchova je u někoho i delší. Jeden muž se nepoddal a zůstal nezkrocen až do své smrti v šedesáti devíti letech. Ale teď už běž. Nenávidí čekání.
Bella: Dobře. Děkuji.
Vyšla jsem z pokoje. Stála jsem před jeho pokojem. Zaklepala jsem. A pak mi otevřel. Na tváři opět úšklebek. Už není cesty zpět. Tohle bude zajímavé...