Ráno bylo smutné a napjaté. Všichni přeměňovači byli nervózní. To, co přečetl Alex, se nikomu nelíbilo. Mě už vůbec ne. Je to něco o mě. Teta mi to přepsala. Byla čtenářka hvězd, přečetla to. Tak jakto, že to Scar nepřečte? To zůstává záhadou. Udělala jsem své ranní rituály a šla jsem na snídani. U stolu sedělo spoustu lidí. Jakmile jsem vešla, všechny zraky se stočily na mě. Bylo to... Děsivé. Usadila jsem se, v rychlosti jsem se najedla a pádila jsem pryč. Obyčejně jsem se oblékla a šla jsem opět opravovat palác. Vevnitř to pořád vypadalo špinavě, ale dělala jsem pokroky. Dnes jsem se rozhodla, že již douklízím celé spodní patro... A opravdu se mi to podařilo. Asi po 8 hodinách jsem byla hotová. Výsledek mé práce byl neuvěřitelný. Všude bylo čisto, nábytek vypadal nově a všechno působilo elegantním dojmem. Bylo kolem páté večer. Rozeběhla jsem se tedy zpět. Avšak v půlce cesty jsem zaslechla kroky. Zastavila jsem se. Skryla jsem se v keřích, proměnila jsem se na lesní kočku a čekala jsem, co se bude dít. Mezi stromy se pohybovala postava. Byla lidská. Chvíli jsem nedokázala říct, kdo to je, ale pak jsem si uvědomila, že to je Alex. Chtěla jsem jít za ním, ale zpoza jeho zad vyběhli dva psi. Ti psi, kteří byli v mém snu. Pořádně jsem je pozorovala. Byli mi povědomí. Ty jejich oči...
Alex: Done, Zacu. Pamatujete si vůbec Bellu? Tu malou holčičku, co si s vámi hrála? Asi ne, že? Tíha viny na mě dopadá zas a znova. Proklel jsem vás jen proto, abych nemusel mít na rukou dětskou krev. A stejně se tak cítím. Nezničil jsem ji už dost?
O čem to tu mluví? Don a Zac. Tak se jmenujou. Hezká jména. Znala jsem jen malé kluky, vlastnící toto jméno.... Počkat...
Alex: Mám jí to říct? Že vlastně... Má bratrance?
Cože??? Don a Zac... No jistě! Mí bratranci. Já myslela.... Že jsou mrtvý. Oni žijí. Ale jsou psi... Kvůli Alexovi... Vyběhla jsem z keře a přeměnila jsem se na člověka. Horké slzy mi začaly smáčet obličej.
Bella: Kdy jsi mi to chtěl říct? Že nejsem sama?
Alex: Já... Já...
Bella: Ach Done. Zacu...
Oba ke mně přiběhli. Vzpomínky se začaly vyjasňovat. S nimi jsem si hrála na zahradě. S nimi jsem strávila většinu času, když se má sestra zbláznila. Byli má opora. Já nejsem sama.
Bella: Já nejsem sama... Mám vás... Jsem tady... Pamatujete si mne?
Don a Zac se na mě vrhli a začali mě olizovat. Pamatují...
Bella: To jsem ráda.
Uklidnilo mě to. Někdo mě pohladil po zádech.
Alex: Bello, odpusť. Chtěl jsem ti to říct, ale prostě... Jak? To jsem měl přijít a říct: Bello, no, máš bratrance. Jsou to moji psi. Zaklel jsem je...
Bella: Ne... Takhle je to lepší. Bylo to mnohem příjemnější, když jsem tě slyšela tohle všechno říct bez ostychu a strachu.
A nechala jsem se od něj obejmout. Ale, samozřejmě, moje úzkost mi nedovolila strávit v jeho objetí dlouhou dobu. Omluvila jsem se mu a společně s mými bratranci jsem šla nazpět. Do sídla. Našla jsem Scar s Kalis a odtáhla je k sobě do pokoje. Vše jsem jim řekla.
Scar: Dement. Mě se hned nějak nezdálo, že by ti psi mohli být pořád tak mladí. A oni jsou to vlastně lidé.
Kalis: Mrzí mě to. Ale ber to pozitivně. Chránila je a jsou zdraví. Zachránil je. Z určitého úhlu pohledu.
Bella: Já vím. Nezlobím se na něj. Jsem ráda, že mám ještě někoho z rodiny.
Kalis: Jsem taky ráda. V tomhle případě se Alex zachoval dobře.
Přesunuly jsme se do skrýše. Tam vybuchla polštářová válka, která nakonec skončila až v bazénu. Hodně jsme se nasmály. Bylo to úžasné. Ale stále jsem to potřebovala říct třem lidem. Zyře, Lili a Ronie. Usušila jsem se tedy a už bez hej jsem se je vydala hledat. Bylo mi divné, že jsem je nikde neviděla. Nebyly v pokoji, v jídelně, v sálu, v zahradě... Kde ještě mohly být? Ptala jsem se různých lidí, jestli je nezahlédli, ale nikdo je neviděl už od rána. Po snídani se prý někam vytratily. A tak mi nezbývalo nic jiného, než je jít hledat do lesa. Přeměnila jsem se na levharta, nasadila jsem nejrychlejší tempo a začala jsem běžet. Nikdo nikdy. A tak jsem, i když neochotně, zamířila do jediného směru, který jsem neprozkoumala. Směrem k akademii. Chtěla jsem to vzdát, ale pak jsem uslyšela kroky. Byla jsem na kraji lesa. Zamrazilo mě v zádech. Přeměnila jsem se na člověka a doběhla jsem ty kroky. Byly to holky.
Bella: Zyro, Lili, Ronie! Co tu děláte? Proč nejste někde blízko sídla?
Zyra: My u toho vraha nechceme být!
Zarazila jsem se. O čem to mluví? Ano, zabil mi rodinu, ale to už je pryč.
Bella: Ale on už vrah není.
Lili: To si vážně myslíš? Jsi tak strašně naivní, že mu na všechno skončíš?
Jak jako, že mu na všechno skočím? Co se tu děje?
Bella: Nechápu, jak to myslíš. Je dobrý. I podle Zyřiných věšteb.
Ronie: To, co Zyra kdysi říkala, nebyla pravda.
Nebyla to pravda? Předpověděla to...
Bella: Věštby jí to ukázaly!
Zyra: Ne! Vymyslela jsem si to. Řeknu ti, s kým to vlastně spíš a děláš podobné věci. Komu dáváš své tělo. Komu se prodáváš.
Bella: Já se nikomu neprodávám! A můžete mi už říct, o co jde???
Zyra: S radostí.
Lili: Opravdu jsi si myslela, že tě Luke miloval jako svou sestru? A ne jako přítelkyni?
Co se to tu sakra děje???
Bella: Ano. Je to pravda. Bral mě tak a dal si to za vinu. Proto se zabil.
Zyra: OMYL!
Leknutím jsem nadskočila.
Ronie: Alex ti to řekl jen proto, aby si tě získal. Nepotřeboval další vraždu do své reputace.
Další vraždu? Ale...
Bella: To by ale... Znamenalo...
Lili: Ano. Tvůj miláček ZABIL Luka! On se nikdy nezabil sám! Miloval tě!!!
Bella: Já vám nevěřím!!!
Zyra: Dívej se!
A ukázala mi vzpomínku... To... To nemůže být... Pravda.... Moje srdce pukalo. Alex mi lhal. Chladnokrevně zavraždil kluka, se kterým jsem chtěla strávit zbytek života. Ti mu už neodpustím! Holky se rozeběhly k akademii. Ale já na to nebrala ohled. S bolestivým srdcem jsem se rozeběhla zpět k sídlu...