Vyděšeně jsem sledovala svůj odraz. Zkusila jsem se rukama dotknout zubů a opravdu byly skutečné. Do koupelny přispěchala Scarlet. Když to viděla, zhrozila se.
Bella: Nejdřív vlasy a oči, pak zuby. Co bude následovat? A co se to vlastně děje?
Scar: Já... Já...
Bella: Co?
Scar: Bello, já vůbec nevím, co se děje. Hvězdy nic neřekly. Mlčí jako hrob. Nevím, co si mám myslet. Již dlouho jsem v nich nic nedokázala vyčíst.
Bella: To nevadí. Určitě se vše brzy... Vyřeší...
Ne nebyla jsem si tím jistá. Bála jsem se. Co se to sakra se mnou děje? Co se tu všude děje? Společně se Scar jsme šly za Matthewem, Kalis a Davidem. Když mě uviděli, hlavně tedy mé zuby, lekli se a uskočili. Scar je začala uklidňovat a vysvětlovala jim situaci.
Kalis: V životě jsem neslyšela nic o tom, že by se něco takového přeměňovači stalo.
Matthew: Neučili jsme se o ničem takovém.
Bella: Myslíte... Myslíte, že se nakonec stanu vlkem ��plně?
Rozhostilo se ticho.
Scar: Bello, to určitě nenastane. Postaráme se o to. Ale Alexovi bychom to měli...
Bella: NE! Jemu určitě ne!
Matthew: Uniklo mi něco? Onehdá jsem vás viděl se doslova odjíždět na chodbě...
A jedna mu přistála v obličeji. Vrazila jsem mu. Scar k němu okamžitě přiběhla.
Scar: Bello! Zbláznila ses? Proč jsi to udělala???
Bella: Ty nic nechápeš, že? Nic nevíš!
Scar: Vím jen, že jste se pohádali. Víc než obvykle.
Bella: Pohádali? Ty víš moc dobře, o co jde! Zabil Luka a me nalhal, že ne!
Scar: Bello, ani jedno z toho není pravda!!!! Ty to víš! V hloubi duše víš, že to není pravda!!!
Bella: Já ti řeknu, co je pravda. Je to krutý a obyčejný vrah! Chce moc a tak vraždí!
Přeměnila jsem se na levharta a pár ladnými skoky jsem se dostala pryč od nich. Vyběhla jsem ven a utíkala jsem do paláce. Musím se nějak zabavit. Oni nic nechápou. Stává se ze mě vlk. Mám takový strach. Třeba odpověď najdu v knihách! A tak jsem ještě přidala...
V paláci jsem se přeměnila na člověka a šla jsem přímo do knihovny. Hledala jsem jen jednu věc. Odpověď. Prohledávala jsem tolik knih! Bylo to už otravné, ale pořád jsem nic nenašla. A tak jsem to vzdala a rozhodla jsem se opravit a uklidit další část. Třeba něco bude tam. Když jsem knihy skládala do polic, každou jsem pročetla. Nic. Vůbec nic. Hodinky mi ukazovali 20:40. Ale já se nechtěla vrátit. Chci to tu ještě poopravit. A tak jsem taky udělala. Opravovala jsem, skládala jsem knihy do polic a přitom je četla a uklízela jsem, ale i když jsem už postoupila tak do půlky knihovny, nic jsem nenašla. Se slzami na krajíčku jsem si sedla na lavičku, co tu byla. Hlavu jsem dala do dlaní. Nikdy nenajdu odpověď. Lehla jsem si. A usnula jsem...
Vzbudilo mě něco studeného na mém obličeji. Otevřela jsem oči. To něco, byl psí jazyk. Donův jazyk. Vystřelila jsem do sedu. Pokud tu je Don, musí tu být i Alex. Rychle jsem se rozhlédla kolem sebe. Nikde nikdo.
Hlas: Koho hledáš?
Prudce jsem se otočila.
Bella: Kdo je tam???
Hlas: Já přece...
Ať jsem upírala svůj zrak sebevíc, nikoho jsem neviděla. Podívala jsem se na Dona.
Don: Bello!! Tady dole!!!
Překvapením jsem uskočila. On... Mluví????
Bella: Ty... Ty... Mluvíš???
Don: No... Ostatní mi nerozumí.
Bella: A já jediná jo? Divné.
Don: To mi povídej. Mimochodem, všichni tě shání.
Bella: Umím se o sebe postarat sama. Už mi bude sedmnáct.
Don: Kdysi jsi tuhle větu řekla a zlomila sis nohu.
Pousmála jsem se. Ano... To se opravdu kdysi stalo...
Hrála jsem si s Donem a Zacem. Byla jsem spokojená. Oni mě však měli hlídat. Nikam jsem nemohla jít sama. Já jsem ale chtěla lézt na skálu. A hádejte co... Nemůžu...
Bella: Už jsem dost velká! Postarám se o sebe sama!
Don: Bello... Ne, nepostaráš.
A já se otočila a začala jsem utíkat a opravdu se mi povedlo utéct. A já mohla lézt na svou vysněnou skálu. Lezla jsem dlouho. No a pak... Podklouzla jsem a spadla na nohy. Respektive na pravou nohu. Zac mě našel a odnesl domů...
Nojo... Asi jsem byla neposlušné dítě. Ale teď zpět do reality. Uslyšela jsem něčí kroky. A pak hlas. Alexův hlas.
Alex: Done??? Done, kde jsi?
Zpanikařila jsem. Chtěla jsem se schovat, ale Don mi naznačil, že je vše v pohodě.
Don: Nech ho vidět tě, bojí se o tebe.
Bella: Tak... Tak jo.
Zpoza rohu vyšel Alex. Když mě viděl, překvapeně se zastavil. Přiběhl ke mně a objal mě. Ale já se nenechala. Okamžitě jsem ho odstrčila a vrazila jsem mu. Ublíženě se na mě podíval.
Bella: Vypadni!
Alex se na mě ještě chvíli zmateně díval, ale pak zavolal Dona a odešel. Sedla jsem si na lavičku. Rozhodla jsems e jít vysprchovat. Svlékla jsem se a šla do sprchy. Podívala jsem se na své nohy a lekla jsem se. Moje chlupy na nohách, které dřív byly sotva viditelné, byly bílošedé a delší. V rychlosti jsem vlezla do sprchy. Pokusil jsem se to neřešit. Ale pořád mi to lezlo před oči. Pořád jsem viděla ty změny na svém těle. Když jsem vylezla z koupelny, oblékla jsem se a šla jsem do knihovny pokračovat. Oprava, úklid, naskládat knihy... A takhle pořád dokola. Dívala jsem se do knih, jestli tam nebude nějaká nápověda, která by mi řekla, co se mnou je a jak to zastavit. Ale nikde nic.
Večer jsem si lehla do svého pokoje v paláci. Nechtělo se mi pryč. Ale přeci jenom, za Scar a Kalis jsem chtěla. Chyběly mi. Ano, pohádala jsem se se Scar. Ale byla to moje nejka. A tak jsem se přeměnila na vlka a utíkala jsem k sídlu. Blízko sídla jsem se zastavila. Je to dobrý nápad? No... Asi jo. A tak jsem šla dovnitř.