Dívka utíkala ulicí. Ne že by něco nestíhala, ona utíkala před něčím. Nebo spíš před někým. Sama nevěděla co nebo kdo to je. Věděla jen že se musí dostat od nich, co nejdál.
Bylo to ale marné. Ty bytosti ji zahnali do temné uličky páchnoucí splašky.
Doběhla az na konec, jak nejdál to šlo. Jenže páchnoucí ulička byla slepá.
Dívka chtěla zeď přelézt, jenže si přišlápla lem šatů, roztrhla si je a podklouzli jí nohy. V tu chvíli ji její pronásledovatelé dohnali.
Byli dva. Na sobě oba měli černý plášť, až je kotníkům a klobouky vražené do čela, takže jim neviděla do tváří.
Mrknutím oka k ní přiběhli a jeden z nich ji přirazil ke zdi.
Věděla že nemá cenu křičet. V tuto noční hodinu, by nikdo nikam nechodil. A kdyby ano, tak by je její pronásledovatelé zabili dřív, než by řekli švec.
Dívka si byla vědoma že viděla něco co neměla, něco z čeho nevyvázne živá.
,,Ale, ale děvenko," nesouhlasně zamlaskal jazykem, ten co ji držel u zdi, ,,snad se nebojíš." uchechtl se.
,,Dělej, Rafaeli, nechci tu být dýl než je nutný." řekl nevrle ten druhý.
,,Ach, zajisté. Já též ne." pronesl teatrálně Rafael, ,,a navíc... Mám hlad" dodal po malé pomlce, aby to udělal ,,napínavější". Dívka se otřásla nad tím co asi bude následovat.
,,Rád jsem tě poznal, Blumet. Škoda takové krásné tvářičky."
,,Rafaeli!" napomenul ho ten druhý.
,,Dobře, dobře." bránil se Rafael.
Poslední co dívka viděla, byli jeho, na člověka příliš dlouhé, špičáky lesknoucí se ve světle měsíce. Pak padla mrtvá k zemi.