Když krejčímu Shakewellovi zemřela žena, zůstal se synem Oliverem sám. Jenže dlouho sám nevydržel a našel novou ženu, vdovu se dvěma dcerami. Julia a Anna, jak se dívky jmenovaly, nejen že svého nevlastního bratra nemohly vystát, využívaly jeho bezbrannosti, jemnosti a kvůli jeho laskavosti si z něho udělali služku.

Dokud žil jeho otec, měl Oliver ještě nějaké zastání, ale po jeho smrti se mu život změnil v peklo a lidé pomalu zapomněli, že vůbec existoval. Oliver se nejdříve zkoušel bránit, ale brzy pochopil, že to nemá smysl, protože od své macechy nikdy nedostal nic jiného než pár facek a pohlavků.

Léta plynula a Oliverovi bylo šestnáct let. Jeho ,,sestry'' byly již dospělé, ale stále stejné, pořád si z něj dělaly služku, ale také si na něm vybíjely zlost a už dávno ho neoslovovaly jménem, nyní ho nazývaly flákačem, lůzou, nesnesly, že má stejné příjmení jako ony, a proto mu vymýšlely různé otřesné přezdívky a v podstatě ho beztrestně šikanovaly.

Jednoho dne, když zrovna leštil podlahu, někdo zaklepal na dveře. Oliver vstal, že půjde otevřít, jenže byl okamžitě shozen na zem svou macechou.

,,Ty, víš snad, že máš zakázáno otvírat dveře, ještě by se někdo lekl! '' nadávala mu a sama šla otevřít. ,,Zmiz!" sykla ještě.

Za dveřmi byl královský posel. ,,Dobrý den, poslal mne král, abych vám oznámil, že se koná ples na počest princových dvacátých prvních narozenin. Dostavit se mají všichni bez rozdílu pohlaví či věku, oznámil a podal jí čtyři pozvánky. Nečekal jestli mu žena poděkuje nebo ne a odešel.

Matka zavolala své dcery a tentokrát i Olivera. Posadila se a řekla jim tu úžasnou novinu. Oliver nechápal proč zavolala i jeho, vždyť ho prakticky celý život zapíraly a teď ho snad chtějí vzít na společenskou akci roku?

„Matko, proč bychom měly brát i jeho!?" protestovala Julia.

„Sestra má pravdu, proč?" nechala se slyšet Anna.

„ Ale no tak, kdo říká, že půjde s námi? Nemyslíte, že by nám tam dělal jenom ostudu?" chlácholila je matka a na důkaz svých slov jeho pozvánku hodila do kamen, ukázala na něho prstem a pokračovala: „Vždyť se na něj podívejte, vypadá jako by právě vylezl z prasečího chléva. A ke všemu nemá co na sebe, věci jeho otce by mu byly velké a navíc jsem prodala."

„Matko, navrhuji, aby nám pomohl se připravit ,"navrhla Anna. A návrh byl samozřejmě schválen.

„No, tak na to zapomeňte! Nebudu vám pomáhat! A jak jste vůbec mohla prodat oblečení mého otce!" protestoval Oliver, ale macecha mu za vlasy zvedla hlavu a donutila ho, aby se jí podíval do očí. Viděl v nich pouze zlobu, vztek a nenávist vůči jeho osobě.

Poté mu na tváři přistála silná facka. „Co si to dovoluješ! Buď rád, že jsem tě ještě nevyhodila na ulici! A věci tvých rodičů jsem prodala jenom kvůli tobě! Tvoje přítomnost překračovala rodinný rozpočet a jen tak tak jsem splatila dluhy, když krejčovství zkrachovalo!" vysvětlila mu.

Olivera to šokovalo. V podstatě prodala jeho vzpomínky na milované a milující rodiče. Přitom je určitě je zadlužila právě macecha s dcerami.

Ta teď nebývala doma, protože běhala po tržištích aby nakoupila ty nejhezčí šaty (na to evidentně měla peněz dost), zjistila co se teď nosí, ostatně nebyla jediná, všechny matky chtěly sobě a svým dcerám zajistit nejhezčí šaty a tím mít větší šanci u prince nebo alespoň u jeho mladšího bratra.

Doma macecha se svými dcerami nenechaly Olivera ani vydechnout. Musel je oblékat do složitých rób, česat jim složité účesy a běda když to nebylo podle jejich přestav nebo je zatahal za vlasy. A po několika hodinách úmorné dřiny mu stejně řekly, že to mohl udělat lépe.

Ještě než odjely, macecha mu nařídila, aby poklidil v domě a zakázala mu jít z domu. Oliver ji ale neposlechnul a ze všeho nejdříve zamířil na hřbitov ke hrobu svých rodičů.

„Matko,...otče, já-" nedořekl, protože se rozplakal a přejel konečky prstů nápisy na náhrobním kameni.

Zafoukal vítr a najednou se před ním zjevila zahalená postava. Byla to muž, ve tváři měl vlídný vyraz a na Olivera se soucitně podíval. Ten se ho nejprve lekl, ale neznámý muž nevypadal, že by mu chtěl ublížit.

Přistoupil k němu, pohladil ho po vlasech a promluvil: „Jsem tvůj kmotříček, přišel jsem ti pomoci, protože jsem uslyšel tvůj pláč. Také bych se chtěl zeptat, proč nejsi na plese a netančíš se svou vyvolenou nebo vyvoleným."

„Protože za prvé nemám s kým, za druhé mi to macecha zakázala, za třetí nemám nic na sebe, protože oblečení mého otce prodala," vyjmenovával důvody, kvůli kterým nemohl jít.

Kmotříček se ale jenom usmál: „Jako tvůj kouzelný kmotříček, ti říkám, že si tam určitě někoho najdeš, na tu krávu se vykašli, já říkal tvému otci, ať si ji nebere a o tvé oblečení se postarám já, když už jsem ten kouzelný kmotříček," a na důkaz svých slov mávl kouzelnou hůlkou.

Z té se vyrojily jiskry a velice zmateného Olivera pohltily. Když vše utichlo a veškeré třpytky zmizely, stál tu Oliver v úžasných upnutých kalhotách světle modré barvy, bílé košili, stříbrné vestě a saku stejné barvy jako kalhoty. Vlasy mu padaly na záda v loknách a na obličeji měl velmi lehké líčení. Ještě mu na nohy jeho kmotříček přičaroval stříbrno modré kožené polobotky.

„Vypadáš úžasně, Olivere," žasl nad svým dílem jeho kmotříček a pokračoval: „ale toto kouzlo vydrží jen do půlnoci. Pak všechno, co budeš mít na sobě zmizí. A abych nezapomněl, tady ti ještě dám teleportační masku. Stačí říct, kam jdeš a maska tě tam zanese, bohužel je jenom jednosměrná, takže až tě dopraví, zmizí a domů se budeš muset dopravit po svých,"

„Děkuji vám." poděkoval kmotříčkovi Oliver, když mu ji v vzadu na hlavě zavazoval. Maska zakrývala jenom oči, barevně ladila s vestou a budila dojem, že její nositel musí být tajemný a jistě bohatý šlechtic.

„A ještě ti prozradím tajemství, princův mladší bratr Gabriel není tak úplně na dívky, ale je to víceméně královské tajemství, takže to ví jen hrstka lidí. A onen princ má docela štěstí, že je druhorozený a tak si nemusí najít nevěstu, ale může i ženicha. Je mi docela líto všech těch dívek, které se jej snaží přimět, aby se do nich zamiloval. Takže hodně štěstí!" popřál mu a Oliverovi se zdálo, že na něho, před tím než se rozplynul, mrkl. Oliver se na sebe podíval, jestli se mu to jenom nezdálo, a když zjistil, že ne, řekl masce, ať ho zanese na ples.

A opravdu, najednou se ocitl přímo uprostřed tanečního sálu. Všichni strnuli v němém úžasu. Dívky na něho házely okouzlující pohledy a dávaly více na obdiv své vnady. Chlapci ho pro změnu probodávali pohledy.

Dav dívek v čele s jeho nevlastními sestrami se k němu snažil probojovat, a získat tak neznámého blonďáčka alespoň na jeden tanec. Odstrkovaly jedna druhou a už to vypadalo, že ho získá jeho sestra Julia, která ho samozřejmě - díky jinému vzhledu - nepoznala.

„Ale no tak, dámy, přeci se tu o tohoto mladíka nebude prát? Je tady spoustu jiných zájemců a navíc ho určitě děsíte, když se na něj takto všechny vrhnete!" mračil se na ně neznámý, ve kterém všechny poznaly (kromě Olivera) prince Gabriela a Juliu probodával pohledem.

Všechny se začaly omlouvat, dokonce i Julia. „A aby to bylo spravedlivé, tak si s ním zatančím já," rozhodl pro Olivera neznámý a otočil se na něj: „Ovšem pokud budeš souhlasit. Jsem princ Gabriel. Smím tedy prosit?" Oliver přikývl, nechal se vést za zvuku pomalé, durové melodie do víru jednoduchého, ale nádherného tance. Přitom si vzpomněl, co mu o princovi prozradil jeho kmotříček. Uvědomil si, že je mu s ním nějak hezky.

Všichni tomuto páru záviděli, vlastně ani nevěděli, jestli více závidí neznámému mladíkovi nebo princovi. Za několik minut tanec skončil. Ale to nevadilo, protože začal další. Takto spolu tančili asi sedmkrát. Oliver pohlédl princovi do tváře a jejich oči se setkaly.

Když se Gabriel usmál, Oliver se lehce začervenal. Nechápal, co se sním děje, nechápal, proč mu buší srdce, nechápal, proč se červená z jednoho nevinného úsměvu, nechápal, proč je mu s tímto mužem tak krásně. Tak krásně, že od něj nechce oddálit ani krok, ačkoliv tanec už skončil.

A tak tam stál s úplně červenými tvářemi, pohled stále utápějící v princových modrých očích, do kterých se, jak si právě přiznal, zamiloval na první pohled.

„Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě Gabriel. Nic. „No tak, co se ti stalo? Je ti horko? Pojď, odvedu tě na čerstvý vzduch," snažil se ho s mírnou panikou v hlase probrat.

A povedlo se. Oliver se probral z transu a ačkoliv byl ještě trochu mimo, nechal se odvést na prostornou terasu, ze které vedly schody do zahrady a následně pryč ze zámku. Teprve změna prostředí, Olivera úplně probrala.

„Ano, jsem v pořádku, děkuji vám," snažil se nedat najevo, jak ho přítomnost druhého uvádí do rozpaků.

„Opravdu? Pořád se mi zdáš rozrušený," namítl Gabriel. Oliver jen sklopil hlavu, aby se nemusel dívat do jeho očí, které mu učarovaly. Avšak nebyly samy, podléhal i jeho vřelému úsměvu. „Už ti někdo řekl, že jsi roztomilý?" Když Oliver uslyšel tato slova, jeho silně bušící srdce mu vynechalo několik úderů a líčka mu opět růžověla bylo to už opravdu dlouho, co mu někdo řekl něco hezkého, což ale Gabriel nemohl tušit.

Gabriel se opět nádherně usmál, naklonil se k jeho uchu a zašeptal: „Ale, když se červenáš, tak jsi ještě roztomilejší," Na to už se Oliver pokusil něco říct, ale v okamžiku, kdy chtěl promluvit, ho zradil hlas. Otvíral ústa, ale žádná slova z nich nevzcházela, vypadal jako kapr.

Princ Gabriel, jenž se rozhodl přestat ho trápit jeho vlastními rozpaky, jemně uchopil jeho bradu mezi palec a ukazováček, lehce ji zvedl, aby viděl do jeho zelených očí a něžně a pomalu ho políbil.

To byl pro Olivera něco naprosto neznámého. Z toho jak byl v šoku, lehce pootevřel rty, dovolil tak Gabrielovi prohloubit svůj první polibek. Ačkoliv by neměl, Oliver se tomu úplně poddal a nechal se dál líbat. Gabriel, jehož velice a příjemně překvapilo, že ho neznámý mladík neodstrčil, usoudil, že jeho čin shledal příjemným a rozhodl se pokračovat.

Nejprve si obě jeho ruce položil na svá ramena. Poté svoji levou ruku vpletl do jeho vlasů a pravou si ho k sobě přitáhl za pas. Oliver, jenž byl z celé situace stále trochu mimo začal Gabrielovi polibek nezkušeně oplácet. Přestože si nepochybně oba přáli, aby tato chvíle nikdy neskončila, museli polibek rozpojit kvůli nedostatku vzduchu.

„Já-já, nevím, co-" snažil se Oliver o smysluplnou větu, jenže co osud nechtěl, hodiny na zámecké věži začaly odbíjet půlnoc.

Okamžitě si vzpomněl na slova svého kouzelného kmotříčka. Na nic nečekal, seběhl po schodech z terasy dolů do zahrady, odkud vedla cesta do města. Nutno říci, že Oliver když sbíhal ony schody, zakopl a nejspíš si i zlomil nohu, protože bolestivě zakňučel.

Rychle se zvedl ze země ignorujíc bolest, ztracenou botu i prince Gabriela. Omluvně se na Gabriela podíval, nechal tam botu a i s ošklivě zraněnou nohou běžel domů. Tušil, že bude mít problémy. Zato ale netušil, že Gabriel ho chtěl sledovat až domů, jenže se mu ztratil z dohledu. S těžkým srdcem se vrátil domů na zámek.

U Olivera se objevil kouzelný kmotříček a vyděsil se. „Pane bože, jsi v pořádku? Neplakej, ano? To se nějak vyřeší,," utěšoval ho. „Bohužel, léčit neumím. Ale určitě to dobře dopadne. A viděl jsem tě s princem Gabrielem. Byli jste spolu tak sladcí," pokračoval a utíral mu slzičky.

Když kmotříček pochopil, že Oliver je v naprostém šoku a tudíž neschopen slova, vzal ho do náruče a odnesl ho do domu kde ho položil na měkkou pohovku.

„Když já se do něho asi zamiloval," zavzlykal Oliver. „Ale vždyť to je přece krásné! A podle toho jak se na tebe princ koukal, soudím, že on do tebe také,"

Pak lusknul prsty a dům byl perfektně uklizený, takže macecha by si neměla na co stěžovat. Ještě pohladil spícího Olivera po vlasech, znovu lusknul prsty a zmizel.

Na rozdíl od Olivera, princ Gabriel nemohl spát. Když se vrátil z města, kam sledoval Olivera, ples ještě neskončil. Do své komnaty to vzal přes taneční sál, aby oznámil svému otci, že mu není z plesu příliš dobře, a proto si půjde raději lehnout. Zklamané pohledy všech dívek, které ho chtěly získat na jeden z posledních tanců, ignoroval.

Konečně byl ve svém pokoji. Tam si celou situaci přehrával v hlavě pořád dokola a v rukou držel Oliverovu ztracenou botu. Vyčítal sám sobě svoji nerozvážnost, ale rozhodl se chlapci alespoň vrátit botu a přitom se mu pokusí onu příhodu s polibkem vysvětlit.

„Jen nemusel tak rychle utíkat a zranit se," povzdechl si princ.

Bylo mu Olivera líto a mysl mu pomalu, ale jistě vnucovala myšlenku, že se mu ten polibek líbil více, než bylo zdrávo. Jinak řečeno, začínal věřit v lásku na první pohled, v jeho případě na první polibek. A s touto myšlenkou usnul.

Ples skončil před několika desítkami minut a všichni jeli domů. Včetně Oliverovy macechy a sester. Byly velmi rozzlobené a naštvané na neznámého mladíka, který jim překazil šanci u princů. Vešly domů tak unavené, že se ani nestaraly o Olivera a okamžitě se šly vyspat.

Dopoledne macecha vstala, aby mohla za úkolovat Olivera, na půdě, kde normálně spával, nebyl a tak ho šla hledat. Seběhla schody, vešla do obývacího pokoje. Málem omdlela! Ta špinavá ostuda rodiny si klidě vyspává ve špinavých hadrech na pohovce!

„Vstávej! Vzbuď se, neslyšel si!? Kdo ti dovolil spát v obýváku na pohovce?!" křičela a třásla s ním. Když to nezabralo, shodila ho na zem a vystrkala na dvůr a polila studenou vědrem studené vody.

„Co se dě-" chtěl se zeptat Oliver, ale kvůli zlomené noze ztratil rovnováhu a spadl na zem.

„Co se děje? Ty se ještě ptáš! Kdo ti dovolil spát v obýváku?" řvala.

„Já nevím, jak jsem se tam dostal. Naposledy si pamatuji, jak jsem spadl ze schodů, když- nejspíš když jsem je vytíral," bránil se Oliver.

„Plesk!" na tváři mu přistála silná facka. „Lžeš!! A nesimuluj!! Nic s tou nohou nemáš!!" zavřískala macecha. „Takže mazej uvařit oběd, když jsi se neobtěžoval nám udělat nic k snídani, pak zameť, tak, ať tady není jedno jediný smítko, nebo budeš bez večeře. Do té doby ať tě nevidím!!!" přikázala Oliverovi o poznání klidněji a hodila po něm koště. Ten s jeho pomocí odkulhal do kuchyně ke kamnech, kde zatopil, aby se zahřál.

Ve chvíli, kdy loupal brambory, uslyšel přijet kočár a macechu, jak se baví s někým ze zámku. Vykoukl z okna a málem dostal infarkt. Macecha se bavila s princem Gabrielem. S tím samým princem Gabrielem, s nímž se včera na plese líbal.

Když si ho prohlédl pořádně, všiml si, že v ruce drží jeho botu, kterou ztratil při pádu ze schodů.

„Proboha, on mne hledal. A našel. Ale proč? A jak?" blesklo mu hlavou. Vzal koště, chystal se opustit kuchyň, ale ve dveřích ho zadržely Julia s Annou.

„Kam si myslíš, že jdeš, bratříčku?" řekla jízlivě Julia. „Snad si nemyslíš, že sem princ Gabriel přijel za tebou? Vždyť ani neví, že existuješ!" přisadila si Anna. Obě ho z duše nenáviděli a Oliver vlastně nechápal proč.

Na jednou se ozvala hrozivá rána. Bouchla kamna. A nemohl za to nikdo jiný než Oliverův kouzelný kmotříček. Sice se neobjevil, ale uměl pomoci i na dálku. Jeho sestry leknutím omlely. Zvedl se, aby mohl doběhnout pro macechu.

„Můžeš mi říct, proč se snažíš vyhodit náš dům do povětří?! A co si to provedl s kuchyní? Já vím, že jsi úplně neschopný, ale až tak mě nenapadlo!" soptila a zapomněla, že zde nejsou sami.

Jinak by mu tu facku asi nevrazila. „Už tě mám tak akorát, ty flákači, ale tady se už flákat nebudeš!!! Nikdo neví, že existuješ, po všech těch letech, co jsem tě zapírala!! Takže když tě teď vyhodím z domu, nikdo tě hledat nebude! Navíc tu nikomu chybět nebudeš !!" pronesla k Oliverovi hlasem plným nenávisti. Za vlasy ho vytáhla do stoje, ignorujíce jeho projevy bolesti.

„Tak to by stačilo, paní Shakewellová! Pusťte ho, hned! Vysvětlíte mi, proč jste lhala, když jsem vás ptal, jestli zde žije mladík, jehož popis odpovídá tomuto a který má dnešní půlnoci zlomenou nohu? Protože tento splňuje obě podmínky!" promluvil velmi přísným hlasem a ukázal na Olivera. „Vidím, že mi k tomu nic neřeknete, takže tímto vás zatýkám za domácí násilí, zanedbání povinné péče a ublížení na zdraví," oznámil jí verdikt a předal ji jednom z vojáků z malé družiny, kterou na tuto pátrací akci pro všechny případy vzal jako ochranku. Pak z malého stolečku sebral vázu a vodou z ní oživil Juliu a Annu.

Nechal je na pokoji a konečně se sklonil k Oliverovi. „Tohle bude asi tvoje." řekl a nazul mu botu. Padla jako ulitá. „Jsem tak rád, že jsem tě našel. Víš, dnes v noci jsem přemýšlel jsem, o tom, co se stalo na plese," promluvil princ Gabriel. „ A dospěl jsem k závěru, že jsem se do tebe zamiloval. Je mi hrozně, že ani nevím, jak se jmenuješ. A každopádně pochopím, když mě odmítneš, ale přesto se tě musím zeptat," trochu se červenal, když do říkal a pro něco sáhl do kapsy svého kábatce.

Byla to malá krabička. Tu Gabriel otevřel. Byl v ní snubní prstýnek s růžovým diamantem. Už se chystal pokračovat ve svém proslovu, jenže byl přerušen. „Oliver, jmenuji se Oliver a také vás miluji," řekl tiše Oliver.

V tu chvíli se Gabriel málem rozplakal štěstím. Po vstřebání této velmi důležité informace před Olivera poklekl, podíval se mu do očí a pronesl: „Olivere Shakewelle, vezmeš si mě?"

„A-ano," odpověděl Oliver roztřeseným hlasem. Váhavě k němu natáhl pravou ruku. Tu vzal Gabriel do své, lehce políbil její hřbet a na jeho drobný prsteníček navlékl onen prstýnek. Skvěl se nádherně. Usmáli se na sebe a Oliver lehce zrůžověl ve tvářích, zato sestry zbledly závistí a macecha zrudla vzteky.

„Pojď, Olivere, pojedeme domů, ještě dnes oznámím svým rodičům a bratrovi, že si tě vezmu za manžela," zvolal radostně, vzal Olivera za ruku a vyšel.

Jenže samým štěstím úplně vypustil z hlavy, že jeho miláček nemůže chodit. Tuto skutečnost mu připomnělo Oliverovo bolestné zaúpění a následný pád k zemi, na kterou ale nikdy nedopadl.

Gabriel Olivera zachytil, přitáhl si ho k sobě a šeptal mu uklidňující slůvka. Nakonec ho jednou rukou podebral pod koleny, aby si mohl Olivera odnést v náručí, jako princeznu a ten, aby nespadl, objal Gabriela kolem krku a trochu se k němu přitiskl. Gabriel s Oliverem v náručí prošel kolem jeho macechy a sester, které probodával pohledem, říkajícím, že si to s nimi ještě vyřídí.

Posadil Olivera opatrně do kočáru a sám se posadil vedle něho. Kočár se rozjel k zámku. Když si Oliver opřel hlavu o jeho rameno, Gabriel vyhledal rukou tu jeho a propletl si s ním prsty, druhou rukou ho hladil ve vlasech a občas jim věnoval letmý polibek. Bylo to tak příjemné, až se Oliverovi začaly klížit oči a za chvilku usnul lehkým spánkem.

„Je tak nádherný, když spí," pomyslel si Gabriel, ale za chvíli ho musel probudit, protože kočár zastavil na nádvoří.

Pak, když už byl Oliver zcela vzhůru, ho opět vzal do náručí a nesl představit své rodině, což dopadlo dobře, neboť dostali požehnání ke svatbě. Ta se konala až za dva měsíce, protože Oliver nesměl na příkaz lékaře se svojí zlomenou nohou několik týdnů vůbec hýbat. Nakonec se své svatby přeci jen dočkali a žili šťastně až do smrti...

A co se stalo s macechou a jejími dcerami? Ty už nikoho nezajímaly. Leda tak soudy a exekutory. Protože se povedlo prokázat všechny jejich dluhy, dům byl exekučně zabaven. O střechu nad hlavou ale nepřišly, za ubližování Oliverovi dostaly deset let nepodmíněně.

-END-