Bella
Cítila jsem něčí ruce kolem svých boků. Nevadilo mi to. Ještě víc jsem se na toho člověka natiskla. Když jsem se nadechla, cítila jsem jeho osobitou vůní. Takhle voněl jen jeden člověk... Alex... Počkat... Co??? Chtěla jsem co nejrychleji vystřelit z jeho objetí, ale držel mě moc pevně. Slyšela jsem jeho uchechtnutí. Podívala jsem se nad sebe. Usmíval se na mě.
Alex: Dobré ráno, princezno.
Bella: Co tady...
Alex: Řekněme, že jsem tě chtěl překvapit, ale tady spíš někdo překvapil mě. Máš to tady útulné.
Bella: Díky...
Rozhostilo se ticho. Alex mě stále pozoroval a já se snažila vymyslet způsob, jak se vymanit z jeho objetí. A napadla mě jedna věc. Můžu se zkusit přenést, i když se mě někdo dotýká. Ale to jsem zavrhla. Odsud se mi nechce. Přenesu Alexe. Podívala jsem se mu do očí a ďábelsky se usmála. Přibližovala jsem svůj obličej k jeho, abych odvedla jeho pozornost. Fungovalo to dokonale. Vůbec se nesoustředil. Když jsem byla jen pár centimetrů od jeho obličeje, zašeptala jsem.
Bella: Šťastnou cestu.
Překvapeně se na ně podíval, ale už bylo pozdě. Přenesla jsem ho k němu do pokoje a zamkla dveře od mého úkrytu. Z jeho pokoje se ozval jeho hlas.
Alex: Ty potvoro!!!
A já se začala smát. Zrušila jsem kouzlo, které zabraňovalo přistoupení zvuků odsud a nepřestávala jsem se smát. Podívala jsem se do dveří. Alex měl nasupený pohled směřovaný na mě. Měla jsem záchvat smíchu a nevšimla jsem si jeho lehkého kouzla, kterým se přenesl pod mou postel. Když jsem si ho všimla, zapištěla jsem a začala jsem utíkat. On se mě snažil chytit. Já ale byla moc rychlá. Pořád jsem se smála. A pak jsem cítila jeho ruce kolem mého pasu. Chytil mě. Ale tím, jak jsem byla v rozběhu jsem ho převážila a oba jsme spadli na zem. Naštěstí jsem tu měla na zemi polštáře. On se zastavil svýma rukama těsně nade mnou. Dýchal mi do obličeje. Oba dva jsme se na sebe dívali. On se začal k mému obličeji přibližovat. Chtěla jsem ho políbit a on mě. Když však byl už jen pár milimetrů svým obličejem od toho mého, něco ve mě jakoby mi bránilo. Nemohla jsem to potlačit. A tak jsem se odvrátila. Alex pochopil a vstal. Já taky vstala. On bez slova odešel k sobě. Použila jsem kouzlo neprůchodného zvuku a rozbrečela se. Co mi pořád brání? Pořád nemůžu cítit to samé. Cítím se špatně. Ale zároveň mě to nemrzí. Z Alexova pokoje začaly vycházet zvuky, jak něco rozbíjel. Rozbíjel vše, co mu přišlo pod ruku. Sledovala jsem ho. On začal křičet.
Alex: Stello! Proč???? Proč jste jí to udělali?! Teď ke mně nemůže nic cítit! Je mi z vás zle!
Rozbrečela jsem se. Svádí to na mou rodinu. Vedle mě se objevila Stella a dívala se na něj.
Stella: Má pravdu. Z části.
Bella: Jak to myslíš?
Stella: Opravdu k němu nemůžeš nic cítit, ale my jsme to nezavinili.
Bella: Tak kdo?
Stella: Hádej. Přijdeš na to. Je to očividné.
A zmizela. Dál jsem se dívala na běsnícího Alexe. A pak mi to cvaklo. Ziriová. Ona učila magii. Je hodně silná a zručná v magii. Musela mě zaklet, když jsem tam byla. Měl zemřít! To řekla! Já k němu nesměla chovat žádné city, abych ho mohla zabít! Rychle jsem vběhla do Alexova pokoje a snažila se ho zastavit.
Bella: Alexi přestaň! Oni to neudělali!
Alex: Zase mě posloucháš??? Udělali to!!! Zničili tě!!! Tvé srdce ti změnili! Už nejsi stejná a nikdy nebudeš, chápeš??? Tohle ti udělali!
Bella: Ne! Oni ne! Ale někdo jiný, kdo tě chtěl mrtvého! A já vím kdo!
Alex: Hloupost!
Snažila jsem se mu chytit ruce, abych zabránila dalšímu rozbíjení. On je ale vytrhl z mého sevření.
Alex: Nech mě!
Bella: Tak mě vyslechni!
Alex: Ne!
Bella: Ano, vyslechni mě, pomůžu ti!!!
Alex: Ne!!! Nechápeš to!!!
Do místnosti vešla Kalis a Scar. Zůstaly stát ve dveřích s otevřenou pusou.
Bella: Chápu to až moc dobře!!! Ty to nechápeš!
Alex: Sklapni! Nevíš co říkáš!!!
Bella: Ty nevíš, co je pravda a co není!!!
Alex: TY NEVÍŠ, JAKÉ TO JE TĚ MÍT TAK BLÍZKO, ALE NEMOCI SE TĚ DOTKNOUT, NEMOCI TĚ OBEJMOUT ČI POLÍBIT! NEVÍŠ, JAKÉ TO JE!
Bella: TO SI MYSLÍŠ??? TY VŮBEC NIC NECHÁPEŠ! UDĚLALA TO ZIRIOVÁ, ABY TĚ MOHLA ZABÍT! ABY TĚ ZNIČILA! A TY NEVÍŠ, CO CÍTÍM! CHCI S TEBOU BÝT, ALE ZÁROVEŇ NECHCI! MÉ SRDCE MĚ NEPOSLOUCHÁ A JÁ UŽ NEVÍM, CO DÁL!!! ALE JEDNO VÍM!!! JÁ TI VĚŘÍM!!!
A rozhostilo se ticho. Alex se na mě vyjeveně díval. Holky taky.
Alex: Ty... Mi... Ty mi věříš???
Bella: Ano. Věřím ti.
A pak udělal něco nečekaného. Objal mě. Bylo to neuvěřitelné. Chtěla jsem se odtáhnout, ale zároveň jsem ho chtěla ještě víc obejmout. Vyhrála má stará stránka. Cítila jsem se ale čím dál tím víc vyčerpaná. Bylo neuvěřitelné, že ve spánku jsem byla v pohodě. Odtáhla jsem se. Jakmile uviděl, že jsem unavená, zachmuřil se.
Alex: Bello, kéž bys tehdy neodešla.
Bella: Proč?
Alex: Vše by bylo jinak. Tohle kouzlo... Zdá se mi poněkud... Silné.
Bella: No můžeme se někoho zeptat. Někoho, kdo ty kouzla zná.
Alex: Já ale nikoho takového neznám.
Zamyslela jsem se. No jistě! Ladiová.
Bella: Ale já nejspíš ano. Ladiová! Ona jediná nám může pomoct.
Alex: A jak ji asi přesvědčíme?
Bella: Nevím. Musíme ji nějak kontaktovat.
To zůstalo záhadou. Jak Ladiovou poprosit, když se tam nemáme jak dostat. V tu do místnosti vtrhli stráže. Všichni čtyři jsme na ně vyjeveně koukali.
Stráže: Přeměňovači! Vyzvali nás na souboj na kraji lesa!
Alex: Jdeme!
A stráže odešli. Alex se na mě otočil.
Alex: Myslím, že bys měla zůstat tady.
Bella: Zapomeň! Jdu taky. Jsem silná dost. Navíc, když půjdeme večer, měsíc mi poskytne velkou sílu. Zvládnu to.
A pevně jsem se mu podívala do očí. On na to jen kývl.
Alex: Vyrazíme zítra při západu slunce. Ať tam jsme přesně v dobu, kdy už jde vidět měsíc. Teď si běž odpočinout.
A odešel. Holky jsem zavedla do své tajné skrýše. Ony si udělaly postel pode mnou a společně jsme se bavily, až jsme nakonec usnuly.