Ráno mi přišlo až podivně tiché. Ptáci nezpívali a já byla sama. A pak mě oslnila zlatavá záře. Zakryla jsem si oči rukama. Když záře pominula, vstala jsem z postele, připravena se bránit. Ale z této záře vystoupila má sestra.
Stella: Bello, sestřičko. Tak se znova setkáváme. Doufám, že tentokrát mě nebudeš považovat za přelud, když už jsi s námi mluvila.
Bella: Vy... O tom víte?
Stella: Ano, poslouchali jsme. I ty nám chybíš, ale my tě můžeme neustále vidět. A netrap se kvůli tomu, že jsi tady a k Alexovi něco cítíš. Není to nic špatného. My viděli to proroctví. My jsme tě sledovali po celou dobu. Chápeme to.
Bella: Vážně? Nevadí vám to? Cítím se totiž provinile, že cítím náklonnost k vrahu mé rodiny.
Stella: To nic. Vážně.
Bella: Mrzí mě, že jsem se zbláznila.
Stella: Máme to v krvi, ale já na svou chybu tvrdě doplatila svou smrtí. Alexovi jsi se líbila a já to měla přijmout a ne tě nenávidět.
Bella: Byla jsi v právu. Nevadí mi to.
Stella: No... Chceš ještě něco vědět?
Bella: Asi ani ne. Promiň, ale pořád je to dost čerstvé. Ale chtěla bych vidět rodiče.
Stella: Bohužel to nejde. Půjde to až po tvé úplné přeměně. Teď ještě ne. Já sem mohu, protože jsem zemřela tak nějak... Samovolně. Chtěla jsem zemřít a za trest nebudu mít úplný klid. Ale díky tomu tu můžu být. A jsem za to ráda.
Bella: Taky jsem ráda za to, že alespoň s tebou tu můžu být. A nemůžeš mi nějak osvětlit tu holčičku, co jsem tehdy viděla?
Stella: Ne... Promiň, ale na to musíš přijít sama. Vážně mě to mrzí. Hlavně doufám, že na to přijdeš brzy.
Bella: Asi to nebude nic dobrého, co?
Stella: Ne. Není to nic růžového. Je to krutá budoucnost. Doufám, že se nesplní. Asi už půjdu. Nevadí?
Bella: Ne. Pokud chceš, nemůžu ti v tom zabránit.
Stella: Tak já už půjdu. Ahoj.
Bella: Ahoj.
A zmizela. Bylo to divné. Ale zároveň mě z toho zahřálo u srdce. Slyšeli mě. Mají mě rádi. S úsměvem jsem se převlékla a upravila a odešla jsem na snídani. Alex, Scar i Kalis už na snídani byli. Sedla jsem si za nimi, pozdravila je a začala jíst. Alex pozvedl obočí. Já mu naznačila, že mu to vysvětlím později. Po snídani jsem šla k sobě do pokoje. Rozhodla jsem se podívat znovu do té tajné místnůstky, která propojovala můj a Alexův pokoj. Vešla jsem. Bylo to tu útulné. Byla dlouhá a v jednom místě vysoká. Rozhodla jsem se to tu zútulnit. Ve vyvýšeném místě jsem vykouzlila postel. Pod ní jsem vyčarovala místo ke čtení. Všimla jsem si schodů hned vedle postele. Dole byla další místnost, celkem velká, ve které nic nebylo. A tak jsem tam udělala krásný bazén i s lehátky, výhřivkou a sprchami. Vrátila jsem se zpět do menší místnůstky. Tam jsem si ještě vyčarovala knihovničku, zásobárnu na pití a jídlo a stůl s židlí a různými potřebami jako jsou papíry, tužky, pastelky atd... Nakonec jsem kouzlem očarovala otvory tak, aby se proměnili ve velké kukátko přes celé dveře, ale tak, aby to na druhé straně nebylo vidět a nebylo na druhé straně vidět ani světlo. Pohodlně jsem se zde uvelebila a čekala jsem. Za chvíli Alex vešel do místnosti. Rychle jsem ještě provedla kouzlo, aby nic nemohl slyšet z této místnosti. První co udělal bylo to, že šel do sprchy. Svlékl jsi tričko a kalhoty. Zčervenala jsem. A pak vešel do koupelny a zavřel. Slyšela jsem jen tekoucí vodu. Rozhodla jsem se něco dělat, protože Alex je ve sprše dlouho. Tím myslím hodně dlouho. A tak jsem šla do bazénu. Začala jsem si jen tak plavat. Bylo to úžasné. Uvolnila jsem se. Když jsem vylezla, kouzlem jsem se osušila a šla jsem zpět do místnůstky. Alex už byl oblečený v pokoji. Seděl u stolu a přemýšlel.
Alex: Ach Stello. Tvá sestra je ta nejúžasnější a nejsilnější holka, jakou jsem kdy poznal. Ale vidím na ni pořád tu bolest, kterou jsem jí způsobil. Vidím, že ke mně necítí to stejné. Chybí mi. Tolik moc. Chci ji zase objat, políbit ji a přitulit se k ní. Ale nemám nic. Proč? Proč jsem byl takový debil?
Takhle mluvil hodně dlouho. Lehla jsem si ve skrýši do postele a poslouchala ho. Začaly mi téct slzy. Všechny jeho pocity vyšli na povrch. Já byla dojatá. Věřila jsem mu. Na stropě se objevili hvězdy. Bylo jich pět. A jedna spadla. No jistě. Věštba hvězd. Bylo v ní pět věcí, co mám splnit. Už mu věřím. Teď už jen ty čtyři zbylé. Zajímalo by mě, kolik jich má on. S pocitem štěstí jsem omylem usnula...
Alex
V pokoji jsem si dal sprchu a pak jsem nahlas začal mluvit. Ke Stelle. Nikdy jsem k ní nemluvil, ale já ze sebe potřeboval všechno dostat. Když jsem přestal, nastalo tíživé ticho. Rozhodl jsem se, že se podívám na Bellu. Ale chtěl jsem ji překvapit a tak jsem použil tu skrýš. Vzal jsem za kliku a otevřel. Údivem mi spadla brada. Bella si to tu vybavila. Když jsem zavřel, všiml jsem si, že místo dveří mě mně je jedno velké kukátko. Bella... Slyšela mě? Dostal jsem strach. Pak jsem uslyšel pravidelné oddychování. Ležela na posteli v této skrýši. Byla tak sladká. Nemohl jsem odolat a lehnul jsem si za ní. Přitulit jsem si ji k tělu. Spokojeně zavrněla a víc si mě přitiskla k tělu. Bylo to úžasné. Už jsem ji mohl objat. Konečně. Nasál jsem její vůni. Voněla jako ranní rosa. Jako nějaká květina, ale nemohl jsem ji přiřadit. Jakoby byla jedinečná. A také jsem tak usnul. S pocitem, že vedle sebe mám jedinečnou a jenom moji Bellu...