Když jsem vešla do pokoje, zamkla jsem. Opět. Pořád jsem se nemohla vrátit do starých kolejí. Chtěla jsem jít za Zyrou na akademii, ale pak jsem si uvědomila, že jí nejspíš zavřeli za zradu. A tak jsem opět zůstala sama. Rozhodla jsem se podrobně prozkoumat svůj pokoj. Nikdy dřív jsem to neudělala. Dívala jsem se do skříní, za skříně, pod postel. Bylo by divné, kdyby Alex v nějaké místnosti neměl nic tajného. Povzdechla jsem si. U zrcadla jsem se opřela o zeď. Začala jsem rukama ťukat do zdi za mnou. Moment! Je dutá. Zkoušela jsem ťukat všude možně, ale jen v jednom prostoru ve tvaru obdélníku to šlo. Obdélník od země do výšky mé brady. Počkat. Od země. No jistě! Jsou to dveře! Ale kde mají kliku? Začala jsem hledat, ale nikde jsem nic nemohla najít. Naproti dveří byla skříň. Odsunula jsem ji. Na zdi byl namalován měsíc v úplňku. Dotkla jsem se ho... No jistě! Byl hmatatelný! Našla jsem tu kliku! Otočila jsem s ní. Z druhé strany se ozvalo cvaknutí. Rychle jsem přiběhla k těm dveřím a zkusila je otevřít. A opravdu to šlo. Za dveřmi byla menší místnost, přímo naproti první dveří byly druhé dveře. V nich byly z dálky sotva znatelné otvory. Vešla jsem do místnůstky, zavřela za sebou dveře a podívala jsem se skrz ty otvory. Zalapala jsem po dechu. Bylo vidět do Alexova pokoje. Naše pokoje byly propojené. Bylo to až neuvěřitelné. Vevnitř seděl Alex na posteli. Hleděl do země. Vypadal... Zbědovaně. Bylo mi ho líto. Tohle je kvůli mě? Něco ve mě, jakoby se pohnulo. Jakobych mu opět začala věřit. Ale ne úplně. Jen trochu. City se mi vracely. Cítila jsem k němu respekt a lehké přátelství. Má víra v něj se lehce obnovovala. Jakobych začínala věřit, že jsem v bezpečí. Chtěla jsem se vrátit do pokoje, ale to bych nebyla já, kdybych neudělala moc hlasitý zvuk tím, že se praštím do hlavy. Slyšela jsem Alexovi kroky. Otevřel dveře a uviděl mě. Asi jsem vypadala komicky. Můj bolestný výraz s červenými tvářemi.
Alex: Bello? Jak jsi se sem dostala?
Bella: No... Já... Našla jsem tyhle dveře.
Alex: A proč jsi je vůbec otevírala? A co jsi tam vlastně dělala?
Co mu mám říct? No víš, Alexi, já tě tam pozorovala a tak nějak špehovala, ne že by se mi to nelíbilo se na tebe koukat... Počkat... Na co to sakra myslím??? Že se mi Alex líbí? Jako asi by to nebylo tak špatné, vždyť už jsem s ním spala... Aaaa! A teď zase myslím na co???? Pomoc... Omluvně jsem se na něj podívala. On mi rukou pokynul ať vejdu. Opatrně jsem tedy šla za ním do pokoje. Byla jsem nervózní. Srdce mi divoce bušilo. Krev mi hučela v uších. Cítila jsem krev ve své tváři. Alex kývl ke křeslu. Posadila jsem se. On se posadil naproti mě. A nastalo hrobové ticho. Alex si prohlížel každou část mého obličeje. Já se na něj nervózně dívala. Co mám říct? Mám vůbec začít? Mám narušit tohle ticho? Asi to tak bude lepší...
Bella: Proč jsi chtěl, abych šla sem, za tebou?
Alex: No... Vlastně... Já ani nevím. Chtěl jsem tě vidět. Když už se mi tak vyhýbáš...
Sklopila jsem zrak. Ano, vyhýbala jsem se mu. Ale proč vlastně? Já ani nevím. Možná kvůli mé nejistotě v srdci a v hlavě.
Bella: Omlouvám se. Za všechno.
Alex: Nemáš se za co omlouvat. Měl jsem ti to říct.
Bella: Já... Myslím, že bylo lepší, když jsem to našla sama. Mrzí mě, že jsem se chovala jako psychopat a že jsem si to ani nenechala vysvětlit.
Alex: To nic. Já bych byl mnohem horší. Nic by mě nezastavilo před vrahem mé rodiny. Ty jsi oproti mě silná a mírumilovná.
Překvapeně jsem zamrkala. Nevěděla jsem, že mi to odpustil. Pousmála jsem se. On se taky pousmál. Vyrušil mě až jeho hlas.
Alex: Měla by jsi mluvit i se Scar. Je z toho smutná.
Bella: Půjdu za ní. Neboj se.
Ještě chvilku jsem si povídali a pak jsem šla za Scar. Nemohl jsem ji najít. Našla jsem ji až u jez��rka u mého domova, když jsem byla dítě. Seděla tam v trávě. Sedla jsem si k ní. Překvapilo ji to. Ale já nic neřekla. A tak jsme seděly a užívaly si ticho. Po chvíli jsem promluvila.
Bella: Mrzí mě to.
Scar: To nic. Měla jsem ti to říct. Já nebo Alex.
Bella: Ne. Takhle to bylo lepší.
Scar: Pořád jsi na nás naštvaná?
Bella: Ani ne. Ale pořád vám nedůvěřuji tak, jak jsem důvěřovala kdysi. Promiň. Snažím se. Ale nejde to.
Scar: To nevadí. To bude v pohodě, uvidíš.
Povídaly jsme si dlouho. A proč taky ne? Byly jsme kamarádky. Dalo by se říct i nejlepší. Hodně jsme se nasmály. Scar mi říkala o její první proměně na fénixe. Ano. Ona je fénix. Typický ohnivý přeměňovač. Říkala mi i o tom, že když ji někdo jako fénixe zrání smrtelně, ale ona zemře v podobě fénixe, vstane z popela. Udiveně jsem otevřela pusu. Jak je tohle možné? Scar se jenom zasmála nad mým výrazem. Když se začalo stmívat, šly jsme zpět do sídla. Lidé, kteří se na mě ještě divně dívali dostali od Scar vyhubováno. Že prý mě nemají soudit. A navíc jsem se omluvila. Bylo vtipné pozorovat obličeje těch lidí. Vůbec netušili, co to do Scar vjelo. Ani já jsem to netušila. Ale tak co už. Se Scar jsem přišla až před naše pokoje, rozloučila se s ní a šla spát. Když jsem ulehla, cítila jsem, že mi něco chybí. Nebo spíš někdo. A i když jsem pořád nevěděla, jak na tom se svými city jsem, chtěla jsem, aby tu byl Alex. Protože právě on mi tu chyběl...